Rektor Jiří Málek: Bez studentů by 17. listopad nebyl. I dnes věřím mladým lidem

15. 11. 2019
Rektor univerzity

Bylo mu třicet a odjel na zahraniční stáž do Španělska. Listopadové události roku 1989 tak musel sledovat jen zdálky. Z tisku se dozvídal o tom, co se nejen v tehdejším Československu děje. „Nebylo jasné, jak to dopadne. Ale i dnes bych spoléhal na mladé lidi,“ říká v rozhovoru současný rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Pamatujete si, co jste dělal v pátek 17. listopadu?

Naprosto přesně. Byl jsem jako odborný pracovník tehdejší VŠCHT v Pardubicích na roční stáži ve Španělsku. Působil jsem na chemické fakultě Univerzity v Seville. Tenkrát se mnou nemohla odjet manželka ani dcera. Docela pečlivě jsem v médiích sledoval, co se u nás děje. V tu dobu jsem už mluvil poměrně dobře španělsky, četl jsem místní tisk, poslouchal rádio, sledoval televizi a z té doby mám také schované výstřižky, což je dnes zajímavý dokument toho, jaký byl pohled na události z druhé strany tehdejší tzv. železné opony.

Jaký to byl pohled?

Těch článků o středoevropských zemích bylo tehdy poměrně dost. Občas byly události v Československu i na titulních stranách novin jako například El PAÍS nebo ABC.  Nejednalo se pouze o zpravodajství. V sobotních přílohách bylo možné si přečíst velmi dobře napsané politické komentáře. To bylo pro mě něco zcela neznámého z našeho domácího tisku, když pominu dobu pražského jara.  Ve Španělsku se tehdy dýchalo velmi svobodně a připadalo mi, že si nejen na univerzitách všichni považují svobody, kterou mají. V roce 1989 uplynulo pouhých 22 let od vypsání prvních demokratických voleb ve Španělsku, které byly formálním završením demokratického přechodu od předchozí diktatury.

Měl jste zprávy také od rodiny?

S ženou jsme si často volali a ona mě informovala o tom, co se tady děje. Ve španělských novinách nebyly zmínky jen o Československu, takže jsem jí zase já říkal i o tom, co se odehrává jinde, například v Polsku nebo v Rumunsku. A jak říkal Pavel Tigrid, u nás byla „karavana zatvrzelých“. Představitelé moci se křečovitě bránili jakýmkoliv změnám. Sledoval jsem s napětím, co se stane. Už před tím, než došlo v Praze k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek, bylo jasné, že jsou věci v pohybu. Média ale byla v rukou komunistické strany a tehdejší novináři se snažili vše zpochybnit. Kdyby Praha neměla podporu regionů, nepřipojila se divadla a vysoké školy, tak by to dopadlo nejspíš jinak. Dodnes mě mrzí, že jsem nebyl doma, u této historické události.

Chtěl jste se vrátit?

To nešlo. Nemohl jsem jen tak odjet. Původně jsem měl skončit v září, ale pobyt se mi během jara podařilo prodloužit až do konce roku. S velkým rozechvěním jsem musel situaci sledovat z cizí země. Právě připravuji svoji životopisnou knížku a v té píšu o tom, jak jsem tyto přelomové události vnímal. Navíc to zasáhlo i do mé práce.

Jak?

Měl jsem odeslat do redakce časopisu odbornou publikaci, ale jistě pochopíte, že jsem v tu chvíli myslel na jiné věci.  Pak jsem viděl v novinách tu obrovskou demonstraci, balkon Melantrichu, na kterém stáli řečníci, a pod nimi bylo moře lidí. Tušil jsem, že něco „rupne“. Doufal jsem, že se to podaří.

Ještě v souvislosti s pobytem ve Španělsku mě napadá – vy jste neměl problém vycestovat?

Měl jsem velké štěstí, dokončil jsem doktorát a začal pracovat. Chtěl jsem samozřejmě také někam vyjet na post-doktorskou stáž a nabrat zkušenosti. Nakonec přišla pozvánka od španělské vlády, stipendium, které bylo na jméno a nešlo na nikoho převést. Od října 1988 jsem měl nastoupit na stáž na Univerzitě v Seville ve výzkumné skupině profesora J.M. Criada. Bez podpory tehdejšího rektora profesora Jiřího Klikorky by se mi zcela jistě nikam vycestovat nepodařilo.

Když jste se vrátil, co se pro vás změnilo?

Samozřejmě, že jsem už ze zahraničí komunikoval s kolegy. Ale nesmíme zapomenout, že to bylo daleko složitější než dnes – tehdy neexistoval internet a e-maily, takže posílání dopisů bylo zdlouhavé a navíc nepraktické a poměrně drahé.  Hned po návratu jsem se zapojil do všech aktivit. Byl jsem v prvním vysokoškolském senátu, byl jsem u toho, když vznikala z jednofakultní VŠCHT škola vícefakultní.

Byla společnost připravena na změny v politickém systému?

Nikdy nemůže být připravena. Ne na tak velké změny. Lidé, kteří revoluci dělali, byli připraveni mentálně. Dokázali rozpoznat, co je nutné odstranit, aby došlo ke změnám ve společnosti. Revoluce nás posunula mezi civilizované země. A měli bychom si toho opravdu vážit.

Myslíte si, že dnešní studenti by se dokázali režimu vzepřít stejně, jako tenkrát vysokoškoláci?

Věřím mladým lidem. Podle mě není dobré říkat, že za našeho mládí bylo všechno jinak. Říkat, že tato generace je například nespolehlivá. I dnes bych vsázel na mladé lidi. Spíš než na ty, kteří už jsou konformní, jsou závislí na spoustě věcí a mají různé závazky. Studenti sehráli velkou roli v celém hnutí. Bez nich by 17. listopad nebyl a neměl by ani tak úspěšný konec. Proto se právě dnes snažíme připravit knižní vydání stávkových deníků, které naši studenti tehdy v roce 1989 psali. Dokázali rozpoznat provokatéry, jednali racionálně a správně. To, že jejich aktivita byla o několik dní zpožděná oproti centru dění, to je přirozené.

Jakou největší změnu podle vás revoluce přinesla?

Získali jsme znovu svobodu. Přemýšlel jsem, který z těch požadavků tehdejších studentů byl zásadní. Bylo jich sedm, ale důležitý byl ten s číslem čtyři.  Byl to požadavek zrušení vedoucí role komunistické strany v Ústavě. Každý totalitní systém se totiž snaží monopolizovat moc, snaží se ji maximálně soustředit ve svých rukou. A právě tohle dokázali lidé, kteří za sametovou revolucí stáli, rozpoznat. Tak se mohla otevřít cesta ke svobodným volbám a k demokracii.

Každý si ale demokracii vykládá jinak…

Ale i v demokracii musí být nějaká pevná pravidla. Tohle právě lidé často nevnímají. Důležitá je svoboda a možnost volby. To však znamená docela náročné rozhodování, které může kolikrát dopadnout všelijak. Můžeme být vítězstvím některých stran překvapeni, přesto má cenu bojovat. Má cenu jít zase k volbám a pokusit se věci měnit. Nabytá svoboda ale například také otevřela mladým lidem, a nejen jim, možnost cestovat. Říkám vždy našim studentům, aby ji využili, když ji mají. Ať vyjedou v rámci studijních programů do zahraničí a načerpají vědomosti – nejen ty odborné, ale i kulturní.

Vnímáte tehdejší studenty jako hrdiny?

Jistě. Byli to lidé, kteří se nebáli jít do velkých změn a dokázali předložit své požadavky. Přitom nebylo vůbec jasné, jak to dopadne. Starší generace v sobě neměla takovou touhu něco změnit. Přeci jen měla negativní zkušenost s Pražským jarem, které skončilo normalizací a vyhazovem spousty lidí z práce. Řada lidí nemohla studovat a „hříchy proti režimu“ se braly jako dědičné. To je drželo zpět. Proto byli tak důležití studenti a jejich odvaha. Já si jich nesmírně vážím. Jsem rád, že si s námi tehdejší události připomínají. A taky jsem rád, že jsem to zažil a že se právě tento zlom stal během mého života.

Mají smysl například demonstrace, které byly letos na Letné a Václavském náměstí v Praze?

Myslím, že když se lidé dokáží dobrovolně sejít a vyjádřit nějaký názor, nemůže se to pominout. Je to věc, kterou by měli politici reflektovat a měli by lidem naslouchat. To je demokracie. Nemám rád pohrdání lidmi. Politici, vůči kterým jsou tyto akce namířené, by se nad sebou měli minimálně zamyslet, jestli třeba něco nedělají špatně.

prof. Ing. Jiří Málek, DrSc.

Vystudoval obor Anorganická chemie na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích (dnes Univerzita Pardubice) a působil ve Společné laboratoři chemie pevných látek VŠCHT Pardubice a Akademie věd. V roce 1997 byl jmenován docentem, v roce 2000 získal vědeckou hodnost DrSc. (doktora chemických věd) a o dva roky později byl jmenován profesorem pro obor fyzikální chemie. Pobýval dlouhodobě v zahraničí, kde přednášel a vědecky pracoval na Universidad Hispalense v Seville, Universitat Politécnica de Catalunya v Barceloně a National Institute for Material Science v japonské Cukubě. Jiří Málek se zabývá výzkumem kinetických jevů v nekrystalických materiálech a podchlazených sklotvorných kapalinách. Působil jako řešitel mnoha vědeckých projektů a podílí se na organizaci významných mezinárodních konferencí. Je autorem nebo spoluautorem více jak 200 původních vědeckých prací v uznávaných mezinárodních časopisech a odborných monografiích. Tyto práce byly citovány 6000x.  V minulých letech byl prorektorem pro vnější vztahy rozvoj, pro výzkum a vnější vztahy, také pro vědu a zahraniční vztahy. Funkci rektora Univerzity Pardubice zastával také v letech 2006 - 2010. Je ženatý, má dvě dcery. Ve volném čase se věnuje četbě, cestování a fotografování

Zdroj videa: Facebook Statutární město Pardubice

TEXT: Věra Přibylová/ FOTO: Milan Reinberk