Sestrojili longboardy a vybrali statisíce pro dobrou věc

26. 2. 2021

Je to příběh s dobrým koncem. A ten konec, zdá se, koncem nebude. Tři čerství absolventi Univerzity Pardubice měli plán. Sestrojit elektrické longboardy, projet na nich Českou republiku a vybrat peníze na pomoc nemocnému dítěti. Za 15 dní na cestě nakonec vybrali o polovinu víc peněz, než bylo na speciální vozík třeba.

Jak to všechno začalo?

Honza Kolařík: Vašek konstatoval, že by chtěl už konečně udělat nový prototyp elektrického prkna. Tak jsem mu řekl: „Do léta ho dodělej, a pak pojedeme na nějakou cestu.“ Postupně se to nabalovalo, až to dospělo sem.

Vašek Štancl: Čekalo se na nás s Petrem. Studovali jsme inženýrský obor Řízení procesů a teprve týden před cestou jsme dělali na Fakultě elektrotechniky a informatiky státnice. 

Co je vašich prknech unikátní?

Petr Šedo: Jsou prostě naše. Navrhli jsme si je sami od začátku až do konce. Tohle je třetí prototyp. Pořád je doděláváme. Každý den, co jsme na nich jeli, byly lepší a lepší. Zjišťovali jsme chyby a řešili, jak je odstranit. První den museli kluci pořád držet plyn, ale teď už mají tempomat. Tahle prkna jsou silniční, ale protože jsme cestou také zabloudili a museli projít po nezpevněných cestách, čtvrtý prototyp bude do terénu.

Vašek: Týden před naším odjezdem prkna ještě ani neexistovala. Bylo to hodně punkový (smích).

Jakou rychlostí na nich můžete jet?

Vašek: Maximálně 45 km/h, což je ale na helmu i kombinézu. Normální cestovní rychlost je tak 25km/h.

Už vás někdo oslovil, že by chtěl vaše prkno?

Petr: Jasně, lidi se nás ptají, kde jsme ho koupili. Když jim řekneme, že je to náš výrobek, mají zájem.

Máte konkurenci, která by vás ohrozila?

Vašek: To si nemyslíme. Takhle od A do Z to nedělá asi nikdo. Zatím jsme si vyrobili pár kusů, ověřili jsme si, že můžeme využít naše vědomosti ze školy a že to bude fungovat. Celkově nás práce s elektronikou baví. Já jsem vlastně konstruktér. A jestli to rozjedeme ve velkém, záleží na tom, jaký bude na longboardy ohlas.

Říkáte, že studium vám při vývoji prken pomohlo…

Vašek: Ano, i díky lidem z fakulty se nám to podařilo. Nejvíc nás posunul Daniel Honc, vedoucí katedry řízení procesů. Ten nám nabízel velkou pomoc ve škole i mimo ni. Radil a pomáhal také Pavel Rozsíval z katedry elektrotechniky i další lidé.

Petr: To je hrozně těžký, každý nás učil něco jiného… Třeba statistika nám nešla, přitom je pro vyhodnocování dat hrozně důležitá. Na bakaláři jsme studovali elektrotechniku a informatiku a v navazujícím studiu obor Řízení procesů. Máme znalosti z více oborů a díky tomu jsme byli schopní navrhovat hardware i software.

Zajímal lidi příběh, který jste s sebou vezli?

Honza: Byli jsme překvapení, kolik lidí se na projektu podílelo, sdíleli naše stránky. Mám z toho husinu ještě teď. Potkávali jsme lidi i v zapadlém bufetu, místní štamgasty, oni se nás ptali: „Kde jste se tu vzali? A na tomhle? Vy jste v blázni…“

Petr: Což nám znělo v hlavě tak, že je vlastně všechno v pořádku (smích).

Vašek: Je super, kolik celebrit se zapojilo, například Ben Cristovao, se kterým jsme se už projeli.

Odkud vedla vaše cesta?

Honza: Vyrazili jsme ze Slapan, asi šest kilometrů od Chebu. Na hranicích s Německem začíná cyklostezka a tady začala i naše charitativní cesta. Jeli jsme přes větší česká a moravská města a zastávku jsme měli i v Pardubicích. Konec cesty byl na Lysé hoře.

Vašek: Byli jsme v Karlových Varech, Praze, ale taky Chrudimi, Jihlavě a Brně. Právě ve větších městech jsme chtěli pořádat další akce na podporu projektu, ale kvůli covidu se naše další aktivity rušily. Plánovali jsme například různé společné jízdy. Počasí nebylo úplně příznivé, ale my byli odhodlaní splnit náš cíl. Nakonec jsme ujeli kolem 880 km. 

Kolik peněz jste vybrali? 

Honza: Naše očekávání bylo 100 tisíc. Sen, který by pomohl, pak vozík za 250 tisíc. Náš projekt Darujeme milion-snad měl pomoci chlapci, který trpí spinální svalovou atrofií a má horší průběh, protože nedokáže sám sedět bez opory. Konečných 448 195 korun je opravdu neskutečných. Více než čtyřnásobek nám udělalo sdílení od Leoše Mareše. 

Bylo vaším cílem dělat nemoci osvětu?

Vašek: Teď už ji určitě děláme. Naše myšlenka byla, že pojedeme na longboardech, ale jsou tu i jiní, kteří tyto aktivity dělat nemohou. Díky organizaci Život dětem, která nás seznámila s rodinou malého Milánka, měla naše cesta hluboký smysl.

Honza: Byl to prostě skvělý zážitek plný zábavy, ale zároveň pořádný dřiny. 

Co byste vzkázali studentům?

Vašek: Neseďte jen u počítače. Ne že my bychom občas u něj neseděli, pracovat musíme… Ale známe to z kolejí, mladí lidé se nechodili ani bavit. Přitom si nemyslím, že by všichni tak hodně studovali, aby byli dobří. Pojďte proto raději zase ven!

Honza: Vejška je právě o tom, že potkáte spoustu kamarádů, kteří vám třeba vnuknou i ten dobrý nápad. Získáte skvělé kontakty.

Co plánujete do budoucna?  

Nic konkrétního aktuálně nemáme, ale bavili jsme se o příštím létu a podobném projektu. Určitě se to bude těžko překonávat, i když máme více času na plánování. Uvidíme a doufáme, že opět překvapíme i sami sebe. 

Jan Kolařík (1992): Vystudoval bakalářský obor Provozní spolehlivost dopravních prostředků a infrastruktury na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Nyní pracuje v oblasti kvality ve výrobě elektromotorů.

Václav Štancl (1994): Inženýrský titul získal na Fakultě elektrotechniky a informatiky v oboru Řízení procesů. Baví ho elektrotechnika a je konstruktérem elektrického longboardu.

Petr Šedo (1994): Má titul inženýra v oboru Řízení procesů na Fakultě elektrotechniky a informatiky. Dělá psychickou podporu týmu. Prkna programuje a je také konstruktérem. 

 

 

TEXT: Věra Přibylová/Anna Sedláková/ FOTO: Filip Starý