Jak funguje logistika v praxi, co obnáší řízení železniční dopravy nebo jaké technologie ovlivňují budoucnost přepravy? I na tyto otázky hledali odpovědi studenti Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice během letošního ročníku TOPEX – Týdne odborných přednášek a exkurzí, který se uskutečnil v říjnu 2026.

TOPEX pravidelně propojuje akademické prostředí s odborníky z dopravních a technologických společností. Studentům nabízí příležitost rozšířit si znalosti nad rámec běžné výuky, poznat aktuální výzvy oboru a získat představu o tom, jak se teoretické poznatky uplatňují v každodenní praxi.

Program letošního ročníku přinesl řadu odborných přednášek i exkurzí. Zástupci spolupracujících společností a institucí představili studentům konkrétní zkušenosti ze svých oborů, nové technologie i aktuální trendy v dopravě, logistice a dopravním stavitelství.

Mezi tématy přednášek nechyběla logistika v praxi, udržitelnost v logistice, řízení železniční dopravy s podporou provozních aplikací nebo rizika a mimořádnosti v provozu městské hromadné dopravy. Pozornost byla věnována také informačním systémům ve veřejné osobní dopravě, budoucnosti nákladní dopravy a kombinované přepravě či využití technologie BIM v projekční a realizační praxi.

Důležitou součástí programu byly také exkurze, během nichž studenti mohli nahlédnout přímo do prostředí dopravních a technologických provozů. Navštívili například společnost Kiekert v Přelouči, pracoviště Správy železnic v Pardubicích, logistické centrum společnosti HOPI nebo Letiště Pardubice. Další program nabídl pohled na elektrickou trakci v dopravě a rekonstrukci mostu kapitána Bartoše.

Propojení studia s reálným světem

TOPEX představuje jednu z příležitostí, jak studentům přiblížit široké možnosti jejich budoucího profesního uplatnění. Setkání s odborníky z praxe jim umožňuje získat nové poznatky, seznámit se s fungováním jednotlivých společností a lépe porozumět tomu, jak se dopravní sektor vyvíjí.

Velké poděkování patří všem přednášejícím, partnerským společnostem a institucím, které se do letošního ročníku zapojily a věnovaly studentům svůj čas, zkušenosti i odborné znalosti.

Děkujeme za spolupráci a těšíme se na další setkávání při propojování teorie s praxí.

• ABIRAIL CZ 
• APRIS PRO
• AŽD Praha 
• CEE Logistics 
• Centrum dopravního výzkumu (CDV), Brno 
• Dopravní podnik města Pardubic
• HOPI 
• Hrochostroj 
• Chládek a Tintěra
• Jungheinrich ČR 
• Kiekert 
• Letiště Pardubice 
• RegioJet 
• Siemens Mobility 
• Správa železnic
• Škoda Auto 

Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice bude 5. listopadu 2026 hostit Innovation Day #5, který se uskuteční ve spolupráci s Národním centrem Stavebnictví 4.0. Setkání propojí akademickou sféru s průmyslovými partnery a nabídne pohled na aktuální výzkum, inovace a nové možnosti spolupráce v oblasti dopravního stavitelství.

Dopravní stavitelství dnes čelí řadě výzev – od modernizace a rozvoje dopravní infrastruktury přes využívání inovativních materiálů a digitálních technologií až po požadavky na udržitelnost, bezpečnost a efektivitu výstavby. Právě propojení vědeckého výzkumu s potřebami praxe je klíčem k hledání nových řešení.

Kdy a kde

Datum: čtvrtek 5. listopadu 2026

Čas: 14:00–16:00, následně networking

Místo: Výukové a výzkumné centrum v dopravě, Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice

Adresa: Doubravice 41, 533 53 Pardubice

Program

14:00 – Zahájení odborného programu

• Výzkum a praxe na Dopravní fakultě Jana Pernera – prezentace klíčových výzkumných projektů
• Představení aktuálních projektů průmyslových partnerů
• Prohlídka laboratoří a ukázky probíhajících výzkumných projektů

16:00 – Předpokládané ukončení oficiální části a networking

Pořadatelé

Akce se koná ve spolupráci Národního centra Stavebnictví 4.0 a Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

Za pořadatele se na setkání těší doc. Ing. Ladislav Řoutil, Ph.D., děkan Dopravní fakulty Jana Pernera, doc. Ing. Özgür Yurdakul, Ph.D. a prof. Ing. Bc. Radoslav Sovják, Ph.D., LL.M.k.

Účast na akci je z kapacitních důvodů podmíněna předchozí registrací.

Registrační formulář

Více informací o akci najdete na webu Národního centra Stavebnictví 4.0.

Ani nepříznivé počasí neodradilo přes tři stovky sportovců všech věkových kategorií zúčastnit se Běhu Univerzity Pardubice. Cílem totiž bylo udělat něco pro své zdraví, ale také pomáhat. V charitativní sbírce běžci společně vybírali finanční pomoc domácí hospicové péči Oblastní charity Pardubice.

Trasa dlouhá 2,5 kilometru vedla historickým centrem města. První tři nejrychlejší závodníci obdrželi volné lístky na univerzitní hokejové derby UPCE Riders Pardubice vs. UHK UNIted Hradec Králové. Nejpočetnější zastoupení vyhrála pardubická ZŠ Spořilov se 146 účastníky, druhá pak skončila ŽŠ Dolní Ředice.

Organizátoři z Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice společně s Univerzitním sportovním klubem Pardubice a Fakultou zdravotnických studií připravili také zajímavý doprovodný program. Návštěvníci si mohli například nechat změřit krevní tlak a tělesný tuk nebo se poradit ohledně výživy a pohybu. Taneční pohyb do akce vnesla skupina Hroch a Tanečníci z UPCE.

Běh Univerzity Pardubice navazuje na sérii Běhů Terryho Foxe a Běhů naděje. Je tradiční součástí programu Podzimních městských slavností Pardubic.

foto Adrián Zeiner

Pardubice–Leeds–Houston. Přesně takhle vypadal start profesní cesty absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera. Skvěle rozjetou kariéru v Texasu ale Radim Cejnar překvapivě vyměnil za cestování. Koupil motorku a vydal se na cestu kolem světa. Kempoval ve 137 zemích. Prozkoumal šest kontinentů a najezdil přes 200 tisíc kilometrů. Co zjistil o lidech, kam se chce ještě podívat a plánuje návrat zpátky do Česka?

„Vždycky mě lákalo odejít do zahraničí. Zajímalo mě cestování, prozkoumávání dalších míst i kultura a život lidí jinde,“ říká jedenapadesátiletý Radim Cejnar, který vystudoval dopravní inženýrství na Dopravní fakultě Jana Pernera. Cestování ho přitom chytlo už během mládí. Díky závodní cyklistice se postupně podíval do různých koutů Evropy.

Motivací byla angličtina

Když dokončil studium na Univerzitě Pardubice, nic už rodáka z Pardubic ve městě neudrželo. Toužil se také konečně pořádně naučit anglicky. „Moje italština byla během studií lepší než angličtina a potřeboval jsem s tím něco udělat. Našel jsem si rodinu v anglickém Leedsu a odjel tam hlídat děti,“ popisuje svůj začátek v cizině. Jakmile si byl v angličtině mnohem jistější, začal se poohlížet po jiné práci. Studiem na dopravní fakultě získal odborné znalosti, rozuměl technickým věcem a nechybělo mu ani potřebné zapálení a nadšení pro věc. A tak se ocitl v americké firmě Cameron International, která v Anglii vyráběla podmořské zařízení na těžbu ropy. „Začínal jsem s Angličany přímo ve výrobě. Dělali jsme obrovské kohouty pro ropné vrty. Tam jsem se toho naučil hrozně moc, různé druhy angličtiny i způsoby komunikace, které se mi později velmi hodily,“ vzpomíná absolvent. 

Splněný sen

Po pěti letech si Radima Cejnara vytáhla společnost z Anglie do centrály v texaském Houstonu. Kariéru měl skvěle rozjetou a ve firmě úspěšně pracoval dalších deset let. Byl zrovna v ředitelském programu, když si uvědomil, že tahle pracovní cesta už ho neláká a táhne ho to jinam. „Hodnotu času jsem najednou začal měřit tím, co to přinese mně samotnému. Můžu v práci strávit spoustu času, vydělat hodně peněz, ale k čemu mi to ve výsledku bude? Uvědomil jsem si, že nechci jen stále chodit do práce a domů. A tak jsem dal výpověď, koupil jsem si motorku a odjel. Z Texasu jsem to totiž měl už jenom kousek ke svým vysněným cestovatelským místům – Panamy, Kolumbie nebo Peru,“ vzpomíná Radim Cejnar. Dnes pracuje jako manažer už v jiné firmě a stále žije v Texasu. Na motorce ale pravidelně cestuje dál. Naposledy třeba v květnu, když s přítelkyní a kamarády projeli celé pobřeží Kalifornie. V září se také na chvíli podíval zpátky do Česka. Ostatně vrátit se sem natrvalo je jedním z jeho dalších snů. 

Pamatujete si den, kdy jste sedl na motorku a vydal se na svou velkou cestu? 

Spíš si pamatuju den, kdy jsem odešel z práce. Strašně se mi motala hlava. V ruce jsem měl krabici se všemi svými věcmi… Přesto jsem si byl jistý, co chci dělat, a věděl jsem, že tahle cesta bude i po návratu přesně zapadat do celého mého životního příběhu. Pak jsem prostě nasedl a odjel.

Měl jste konkrétní plán a trasu? 

Na cestu jsem se nijak extra nepřipravoval. Nic jsem nečetl, chtěl jsem si všechno zjistit sám a za pochodu. Začínal jsem v Mexiku a pokračoval jsem dál na jih. Původně jsem plánoval být pryč jeden rok, ale cestou jsem poznal španělský pár, který mi dal několik důležitých rad. Jedna z nich byla, že se otevřela Barma a z Evropy se tak dalo dojet až do Singapuru. A taky, že můžu levně poslat motorku z Buenos Aires právě do Evropy. 

Takže se váš plán náhle změnil…

Ano, vydal jsem se tam, a také ještě do dalších míst. Nakonec jsem byl na cestě čtyři roky, najezdil jsem asi 160 000 kilometrů a projel jsem šest kontinentů, i když Afriku tehdy jen částečně. Tu jsem projel celou později.

Nebolelo vás po pár dnech v sedle tělo? 

Vůbec. Mám to obráceně – bolí mě spíš, když sedím dlouho u počítače. Jakmile nasedám na motorku, bolest odchází. Samozřejmě chvilku trvá, než si člověk zvykne na rytmus jízdy a kempování, ale to se po chvíli poddá. 

 Co všechno jste si na cestu sbalil? 

Pořídil jsem si fungl novou motorku KTM 990. Ostatní vybavení jsem měl, protože jsem vyjížděl na kratší trasy už dřív. Věcí jsem si ale vzal zbytečně moc, proto jsem postupně odhazoval, co nepotřebuju. Potkával jsem lidi, kteří jeli na menších motorkách, s minimem věcí a byli stejně šťastní. O něco lehčí jsem potom vyrazil do Afriky, kde jsem zase pár věcí odložil.

 Bez čeho se neobejdete nikdy? 

Vždycky si beru švýcarský vojenský nožík, stan a kempovací příslušenství. Jsem zvyklý spát venku na divoko. Mám rád malé, ale opravdu kvalitní a funkční věci. Firmy, u kterých jsem vybavení pořídil, dokonce posílají nové, když se původní rozbije a nejde používat.

Zradila vás během cesty i vaše nová motorka? 

Ne, ale jednou mě zradil KTM servis v Madridu. Musel jsem do něj zajet na poslední povinnou prohlídku v rámci záruční lhůty motorky. Do motoru mi zapomněli dát vymezovací podložku a já jsem ho kvůli tomu málem komplet zrušil. Naštěstí jsem si to nakonec sám opravil.

Musel jste ji ještě někdy servisovat? 

Při cestě po Austrálii mně praskla chladicí hadice. To byla moje chyba, protože jsem ji měl vyměnit už dřív. Zrovna jsme projížděli oblastí úplně mimo civilizaci i pitnou vodu. Doprovázel mě kamarád ze Švýcarska. Rozhodli jsme se přespat s tím, že to ráno opravíme. Když jsme se ale vzbudili, byli jsme celí od popela. V bushi zrovna hořely ohně (bush fires), kolem bylo 46 stupňů. Cesta zpět byla proto opravdu náročná. Z motorek jsme padali každých 500 metrů a už jsme přemýšleli, že si poprvé v životě zavoláme pomoc. Naštěstí jsme potkali hasiče, kteří nás z toho dostali. 

Podobných historek musíte mít tisíce… Máte moment, na který nikdy nezapomenete?

Při kempování v Mexiku se ke mně a kamarádovi přidala armádní jednotka z místního kartelu. Byli to mladí kluci se zbraněmi zdobenými perlami a kameny. Přemýšleli jsme, proč na tomhle místě jsou, co od nás chtějí a jestli odtud vůbec vyvázneme… Dali se s námi ale do řeči, ukazovali nám fotky rodin a ukázalo se, že si chtěli povídat. Ráno nám pomohli sbalit stany a dali nám i snídani. Nakonec z toho bylo moc zajímavé setkání (smích). 

 Bál jste se cestou někdy o svůj život?

 V Etiopii jsem o něj málem přišel. Do téhle země je poměrně náročné dostat motorku. Vyžaduje to hodně papírování i peněz. Motorky jsou tam velmi populárním dopravním prostředkem a místní si proto hlídají ty, které neznají. Když taková náhodou projede, panikaří. Stalo se mi, že cestou z Adis Abeby do Džibuty si jeden voják situaci špatně vyhodnotil a zavolal speciální jednotce, která byla na cestě před námi. Čekala na nás schovaná ve křoví a když jsme projížděli, začali po nás házet obrovské kameny. Sbalil jsem se do motorky a rychle jsem projel. Na kamaráda se ale vrhli, shodili ho z motorky a začali do něj kopat. Volal jsem na ně, ať ho nechají. Najednou jeden přiběhl a vystřelil ze zbraně hned za mojí motorkou. Jen jsem čekal, co bude dál… Bylo to velmi složité, protože neuměli anglicky, ale nakonec jsme z toho vyvázli. Také v Nigérii nás na cestě přivítali týpci v teplákovkách a se samopaly. Říkal jsem si, co se to tam děje, že má každý u sebe zbraň. Takové vyhrocené situace ale byly naštěstí ojedinělé. Oklepali jsme se z nich, poučili a příště už jsme raději zpomalili, zastavili, dali se do řeči. Když zjistili, kdo jsme a co chceme, tak se s námi většinou ještě fotili. 

Která země vás nadchla nejvíc? 

Írán. Malinko mi připomínal Česko za komunismu, především určitou vírou, přesvědčením a kontrolou země. Všechno v zemi ovládá malá skupina ortodoxních věřících. Většina lidí, které jsem potkal, ale nejsou režimu naklonění. 

Přesto vás v Íránu přijali víc než dobře

To bylo až neuvěřitelné. Říkám tomu íránský únos. Hned první den v Tabrízu jsem se dal do řeči se třemi mladíky, kteří mi ukázali město, pomohli mi nastavit VPN, abych měl internet, a pozvali mě dokonce ke svým příbuzným. Tam mě posadili doprostřed místnosti, ptali se, co si dám, a předháněli se v tom, kdo si se mnou bude povídat. Úplně mě unesli do svého světa. Vyvrcholilo to tím, že se o mě dvě rodiny přetahovaly kvůli přespání. A tohle jsem v Íránu zažíval celý měsíc, když jsem ho projížděl ze severu na jih. Než jsem se pak nalodil na loď do Dubaje, oslovili mě ještě před mým stanem v parku další dva mladíci. Za dvě hodiny už mě brali do otcova autosalonu, protože mi hrozně chtěli ukázat tamní motorky. Bylo to úžasné, ale chvílemi až moc intenzivní. 

Co jste díky cestě zjistil o lidech? 

Že 99 % lidí je naprosto úžasných a vůbec nezáleží, na kterém kontinentu žijí. Kolegové Nigerijci z mojí práce mi dali cennou radu. Říkali, že člověk, který by mě na začátku mohl okrást, může být nakonec ten, který mi pomůže. Velmi záleží na přístupu. Pomáhá mít základní informace o zemi a kultuře a neukazovat peníze a telefon. Prostě nedělat „machra“. 

Co při domluvě vždycky zabralo?

Humor a srandu mají lidé rádi všude na světě. Když nás zastavili, často po nás chtěli, ať jim něco dáme. Čekali, co to bude, byli natěšení. A my jim řekli, že jim dáme jednu z nejlepších věcí na světě: „I will give you a hug,“ a potom jsme je „jenom“ objali. V tu chvíli se i voják a policista začnou smát. Ty mu přitom říkáš, že je bohatší než ty, a oni jsou šťastní. 

Když je řeč o policistech – dostal jste na cestě nějakou pokutu?

Naštěstí ne. Ani žádný úplatek jsem nemusel dávat. Vždycky jsem se vše snažil vyřešit přátelsky. Mimo Evropu můžete jet v podstatě, kolik chcete, ale vyšší rychlostí než 80 nebo 100 stejně nejedete. Může vám do cesty skočit dítě, vběhnout zvíře… Jezdí se tam, jak je potřeba, a žádná pravidla se extra nedodržují. V Asii nebo centrální Jižní Americe nemívají policisté velké zbraně, a tak většinou ani nezastavuji. Naopak třeba v Nigérii je velkých zbraní celkem dost, takže tam zastavujete každou chvíli. Kolikrát ani nevíte, komu přesně zastavujete, protože zátarasy tam staví skoro každý. 

Jak vypadají silnice, bylo to někde vyloženě špatné?

Zásadně nejezdím po dálnicích, využívám je jen k nutným rychlým přesunům. Jezdím spíš po menších cestách, jejichž úroveň je vesměs dobrá. To platí třeba pro Asii. Naopak nejhorší je Afrika. I když mě překvapilo, kolik Číňanů tam buduje silnice i v těch nejzapadlejších místech. A třeba v Nigérii nejdou do dopravní infrastruktury téměř žádné peníze, přestože je to jeden z nejbohatších afrických států.          

Řekl jste si někdy během cesty, že byste to raději „zabalil“?

Ani jednou. Občas to může být jednotvárné – pořád jenom jedete, hledáte místo na spaní, večeříte, spíte... Tenhle způsob cestování a prozkoumávání nových míst mám v sobě zarytý. Byl jsem ve 137 zemích, které jsem si fakt projel, kempoval jsem v nich a zjistil jsem, jak lidé běžně žijí. 

Doprovází vás na cestě někdo nebo jezdíte raději sám?

Některé cesty plánuju sám, jiné s kamarády. Moc rád jezdím sám, protože tím spíš okusím tamní život, potkám místní, kteří se se mnou chtějí bavit, a zpovídáme se navzájem. Dlouhé osamocení se na člověku trochu podepíše, proto je fajn, když na nějakého motorkáře narazíte a jedete pak kus cesty třeba spolu. 

Může vás během cesty sledovat vaše rodina?

Dnes je super, že s nimi můžu být ve spojení skoro pořád. Vidí, kde zrovna jsem, a když kempuju mimo signál, můžu jim přes satelit poslat zprávu. Se signálem to nebývá špatné. Třeba v Africe bylo pokrytí mnohde lepší než v Texasu (smích). Mobil tam má skoro každý. I členové tradičních kmenů. V Etiopii u řeky Omo jsem na jeden takový kmen v tamním národním parku narazil. Jedu na motorce a najednou u cesty vidím malé nahaté kluky. Chtěl jsem si je vyfotit, a jeden z nich najednou vytáhl telefon, dal mi ho na ucho a tam mi anglicky mluvící týpek vysvětloval, že zrovna pátrají po uprchlé krávě, a rovnou mi poradil, kudy mám jet (smích). Takových nenadálých a neobvyklých setkání jsem zažil spousty.

Kterou zemi byste rozhodně doporučil navštívit? 

Jižní Ameriku. Na Panam Highway už je sice dost lidí, ale pořád je to super. Doporučuju začít nahoře od Mexika, i když spousta Texasanů se ho kvůli bezpečnosti bojí. Země jako Guatemala a Nikaragua jsou úžasné. Co se týká byrokracie kolem cestování, jsou tyhle země nejjednodušší. Pak bych doporučil Asii, kam se dá dobře dostat i s motorkou. A nejhorší je zase Afrika. O tom, jak vyzrát na víza a získat potřebná povolení, by se daly psát knihy (smích). Evropa je na mě moc přecpaná, ale třeba Rumunsko, Albánii, Bulharsko nebo Turecko mám rád. Neskutečně dobrá je Gruzie a další země tím směrem.

Kam se ještě chystáte? 

Láká mě Hedvábná stezka, Mongolsko, Čína. Uvidíme. Teď se potřebuju chvíli věnovat zase práci. Do budoucna uvažuju o změně dopravního prostředku. Chtěl bych zkusit cestovat na kole. A s přítelkyní přemýšlíme o malém obytném 4x4.

Motorka už vás trochu nudí? 

To vůbec ne, dává mi naprostou svobodu. Dá se dobře schovat, zajedete na ní skoro kamkoliv. Sedám na ni od svých 17, takže je to pro mě určitý životní styl.  Navíc mám rád motorkářskou komunitu. Ale cítím, že to chce nějakou změnu, aby všechno zapadalo do mého příběhu… 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Radima Cejnara

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice se 1. října 2026 zúčastnila prezentační akce Študuj dopravu pořádané pod záštitou Ministerstva dopravy Slovenské republiky v prostorách Strednej priemyselnej školy dopravnej v Trnavě. Návštěvníci se na stánku fakulty mohli seznámit s nabídkou studijních programů, možnostmi spolupráce s praxí i perspektivami profesního uplatnění v oblasti dopravy. Účast na akci byla zároveň příležitostí navázat kontakt s budoucími studenty a představit jim výhody studia na DFJP. Děkujeme organizátorům za pozvání a těšíme se na další setkání.

Dne 5. října zavítali v rámci akce Průjezd Dopravkou žáci 1. ročníků SŠTŘ Nový Bydžov do Výukového a výzkumného centra v dopravě Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

Během exkurze se seznámili s vybavením a činnostmi fakultních laboratoří a nahlédli do širokého spektra odborných oblastí. Poznali například testování silničních vozidel a pneumatik, měření fyzikálních veličin, zkoušení pevnosti betonu, elektrotechniku a elektroniku nebo problematiku kontaktu kola a kolejnice.

Velký zájem vzbudilo také sklopné zařízení sloužící ke stanovení těžiště osobního automobilu, na kterém si mohli prohlédnout principy používané při technických zkouškách vozidel.

Návštěva nabídla studentům zajímavý pohled na praktickou stránku dopravních a technických oborů a přiblížila jim možnosti studia i moderní laboratorní zázemí fakulty.

Děkujeme žákům i pedagogům SŠTŘ Nový Bydžov za návštěvu a kolegům z fakulty za přípravu zajímavého programu. 💙

Akce se uskutečnila v rámci projektu KOMPAS (reg. č. CZ.02.02.XX/00/23_022/0008465).

Začátek akademického roku přináší nové příběhy spojené se studiem na Dopravní fakultě Jana Pernera. Jeden z nich vznikl díky návštěvě oceňovaného švýcarského spisovatele Petera Stamma, který v uplynulých měsících zavítal na naši fakultu. 

Prohlídka laboratoří i diskuze s výzkumníky jej inspirovaly natolik, že se hlavním hrdinou jeho povídky stal přímo student DFJP. Povídka je součástí sborníku, který byl připraven pro blížící se Frankfurtský knižní veletrh (7.– 11. října 2026), jehož hlavním čestným hostem je letos Česká republika. 

Součástí projektu je také tematický dokument České televize mapující návštěvu Petera Stamma v Pardubicích. Diváci v něm mohou spatřit řadu záběrů z univerzitního prostředí, včetně prostor Dopravní fakulty Jana Pernera a Výukového a výzkumného centra v dopravě.

Návštěva významného evropského autora a vznik povídky inspirované studentem DFJP představují jedinečné propojení technického vzdělávání, vědy a kultury a zároveň zajímavou příležitost představit fakultu mezinárodnímu publiku.

Pardubice: Peter Stamm - První dojem | Česká televize

Dne 22. září 2026 zavítali studenti Střední průmyslové školy a Střední odborné školy v Hradci Králové do Výukového a výzkumného centra v dopravě (VVCD) Dopravní fakulty Jana Pernera. Během exkurze se seznámili s možnostmi studia na fakultě i s principy vysokoškolského vzdělávání. Navštívili vybrané laboratoře zaměřené na silniční a kolejová vozidla, dynamické zkoušky či elektrotechniku. Součástí programu byla také ukázka zkušebního stavu pro testování kontaktu kolo–kolejnice.

Exkurze nabídla studentům jedinečnou příležitost nahlédnout do moderního laboratorního zázemí fakulty, rozšířit si znalosti v oblasti dopravy a získat představu o praktickém využití výzkumu a inovativních technologií v dopravní praxi.

Děkujeme všem zapojeným akademickým pracovníkům a střední škole za návštěvu! 

Akce se uskutečnila v rámci projektu KOMPAS (reg. č. CZ.02.02.XX/00/23_022/0008465).

Téměř 1500 malých i velkých badatelů si na Univerzitu Pardubice přišlo vyzkoušet vědu na vlastní kůži. Jak porazit robota v piškvorkách, jaký vzkaz skrývá tajemná šifra či jak se spolu dorozumí bakterie? Odpovědi hledala oblíbená Noc vědy.

Letos dveře svých laboratoří a odborných pracovišť otevřela Fakulta elektrotechniky a informatiky na náměstí Čs. legií v centru města. Velkým lákadlem se stala bezodrazová komora, cvičný operační sál a další učebny, které jsou běžně veřejnosti nepřístupné.

Kdo úspěšně vyřešil přesmyčku v hracím indexu, odnesl si drobnou cenu ze speciální kolekce Noci vědy. 

Děkujeme za vaši zvídavost a chuť poznávat!
foto Adrián Zeiner

Univerzitu Pardubice navštívili zástupci vysoké školy Toyota Technological Institute z města Nagoya v Japonsku. Jednali s vedením UPCE, ale podívali se také na vybraná pracoviště fakult v Pardubicích.

Během návštěvy se prof. Dr. Masamichi Yoshimura, Dr. Yasumasa Watanabe a Ms. Yuko Koyama setkali s vedením univerzity, kterou reprezentoval rektor prof. Libor Čapek a  prof. Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy. Projednali možnosti spolupráce a navázali na dřívější diskusi během návštěvy zástupců UPCE v Japonsku.

Součástí programu byla prohlídka Centra materiálů a nanotechnologií (CEMNAT) Fakulty chemicko-technologické a Fakulty elektrotechniky a informatiky (FEI). Delegace se seznámila s výsledky špičkového výzkumu v oblasti materiálových věd, umělé inteligence, radarových technologií a zpracování signálů. U jednání byli zástupci fakult – prof. Jiří Málek, dr. Jan Macák a děkan FEI prof. Petr Doležel.

Návštěva potvrdila společný zájem obou institucí o rozvoj mezinárodní spolupráce, podporu výzkumných partnerství a vytváření nových příležitostí pro společné projekty, mobilitu studentů i akademických pracovníků. 

Toyota Technological Institute v Nagoji je elitní soukromá technická univerzita, která se profiluje jako vysoce specializovaná škola s těsným propojením na průmyslovou praxi.

titulní foto Adrián Zeiner