Točí filmy, aby rozvířila diskusi. Za projekt Naděje, který se věnuje duševnímu zdraví mladých lidí, získala studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová medaili hejtmana Pardubického kraje. „Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká. A otvírá i další témata. Její nejnovější filmy řeší budoucnost lidstva s AI nebo spojení religionistiky s hokejem.

Co podle vás mladým lidem dnes nejvíce chybí?

 Schopnost se zastavit, být tady a teď. A klid. Jsme přehlcení obrovským množstvím informací a úkolů. Místo chvíle ticha si často ihned nandáváme sluchátka a zahlcujeme se třeba hudbou. Mám pocit, že pořádně neznáme sami sebe, protože jsme přehlcení vjemy z okolního světa. Další problém vidím v hloubce vztahů. V této zrychlené době nemáme tolik prostoru se vídat s přáteli a blízkými a trávit s nimi čas hodnotně a kvalitně. Nemáme čas se hlouběji bavit o svých pocitech a emocích, což se na vztazích odráží.

Mladí lidé jsou dnes označovaní za generaci sněhových vloček. Co si o tom myslíte? 

Naše generace je možná citlivější, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, co se děje ve světě. Ale není to určitě argument k tomu téma duševního zdraví a jeho důležitost shazovat. Duševní problémy tu byly vždy a týkají se všech generací.

Dnes o nich ale umíme více mluvit. A to i ve veřejném prostoru.

Určitě si téma duševního zdraví v posledních letech ukusuje více a více pozornosti a přestává být tabu. Ve školách si všímám nástěnek o duševním zdraví a podobně. A není to jen o institucích, ale třeba prakticky ve všech seriálech na Netflixu je alespoň jedna postava, která má nějaký duševní problém. Někteří influenceři točí na sociální sítě podrobná videa o duševním zdraví, vyprávějí svůj příběh o tom, jak šli poprvé k psychologovi nebo psychiatrovi. To také napomáhá tomu, aby se téma posouvalo a častěji otevíralo.

Jak se s tématem duševního zdraví vypořádávají školy? 

Pracují s ním dostatečně? Mnoho škol už intenzivně pracuje na tématu duševního zdraví, co se týče prevence, a to právě zmiňovanými nástěnkami nebo různými besedami s odborníky. Pedagogové se ale bohužel dostávají do náročných situací v případech, kdy má některý jejich žák závažné psychické problémy. V tu chvíli musí učitel skloubit roli běžného pedagoga, který vede výuku, a částečně i odborníka na duševní zdraví, přestože jím vlastně není. 

Co by českému školství v tomto směru pomohlo? 

Určitě by to bylo právě využití většího množství odborníků. Nemluvím jen o školních psycholozích, ale o navýšení počtu studentů psychologie a s nimi pak dostupných odborníků. Aby se k mladým lidem dostávala odborná pomoc rychleji. My se tu totiž snažíme o prevenci, ukazujeme dětem, že problémy se dají řešit odbornou pomocí, ale ony na ni pak čekají několik měsíců. 

V jakém momentu jste si řekla, že pomůžete tomu, aby se o duševním zdraví mluvilo víc? 

Celá myšlenka vznikla čirou náhodou během hodiny angličtiny, kde jsem o tom diskutovala se svojí spolužačkou. Předcházelo tomu ale mnoho impulsů. Jedním byla moje účast na psychologické olympiádě, kde jsme zhlédli představení o mladé dívce, která kvůli šikaně spáchala sebevraždu. Dalším třeba to, že jsem měla spolužačku, která měla psychické problémy a hodně jsem to s ní prožívala. Takže jsem viděla na vlastní oči, jak velké to téma je. A filmová tvorba mi byla vždycky nějakým způsobem blízká, tudíž z toho vznikl právě projekt Naděje. 

Můžete svůj projekt a film více představit?

Jedná se o studentský film, který reflektuje téma duševního zdraví a sleduje osudy tří dospívajících dívek, které se potýkají s těžkými životními situacemi. Na 45minutový hraný film pak navazuje moderovaná diskuze pro žáky a žákyně osmé a deváté třídy základní školy nebo pro první a druhé ročníky střední školy. Cílem zhruba dvouhodinového programu je otevřít téma duševního zdraví. 

Vy jste téma otevřela ve filmu. To je celkem náročná disciplína.

Ano, v první moment jsem netušila, jak náročné to bude. Myšlenka byla, že podle knihy Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové natočíme přibližně desetiminutový film. Rozhodně na začátku nebyla idea 45minutového hraného filmu, který natáčí štáb z filmových škol. Sílu audiovizuální tvorby vidím v tom, že se tam dají autenticky vyobrazit pocity a prožitky. 

Ve filmu jste byla scénáristkou, producentkou, ale zároveň jste i hrála jednu z hlavních postav. 

Co pro vás byla největší výzva? Nejnáročnější byla role producentky. Shánět finance nebo třeba lokace pro natáčení mi přinášelo obrovské množství stresu a nejistoty. A potom asi herectví, protože jsem předtím v žádném filmu nehrála. Moje postava navíc byla na vozíku. Bez vlastní zkušenos- ti pro mě bylo velmi těžké se napojit na někoho, kdo přišel o možnost chodit. Hodně jsem tápala, jak to zahrát, aby to působilo autenticky, nebylo to pro někoho zraňující nebo to naopak nepůsobilo směšně.

Jak jste se na roli připravovala? 

Moc mi pomohl můj strejda, který měl v 18 letech úraz a od té doby je na vozíku. Probírali jsme spolu, jaké to pro něj bylo, co prožíval. A mimo jiné nám pomohl i po praktické stránce, kdy nám pro natáčení půjčil svůj vozík. Když jsem mu pak film pouštěla, měla jsem velký strach, co na to řekne. Ale on potvrdil, že přesně takhle se cítil, že to je zahrané autenticky.

Jak žáci a studenti na snímek reagují? 

Úplně neuvěřitelně. Hned po druhém promítání se jedna studentka svěřila, že jí některé scény připomněly přesně to, co žije. A že si díky filmu začala uvědomovat, že sebevražda není řešením jejích problémů. Nakonec mi poděkovala s tím, že jí projekt otevřel oči. V ten moment jsem věděla, že dělám něco, co má smysl. Většinou jsou žáci z filmu opravdu nadšení a při debatách jsou aktivní. Překvapilo mě, že spousta z nich ví, co je aplikace Nepanikař, která poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc a kontakty při psychických problémech. 

Film není jenom o teenagerech, ale i o rodičích. Jsou jejich reakce podobné?

Je pravda, že rodiče a obecně dospělí, třeba i pedagogové na film reagují intenzivněji než studenti. Rodiče totiž třeba až ve filmu poprvé vidí, co dělá jejich dítě, když je zavřené v pokojíčku. Co se mu honí hlavou, když na něj křičí kvůli špatným známkám a podobně. Někteří rodiče po filmu plakali i několik desítek minut a chodili za mnou rozhodnuti, že si půjdou popovídat se svými dětmi.

Projekt jste odstartovala v 17 letech. Co pro vás bylo v takto mladém věku nejtěžší?

Asi ta nezkušenost a nevědomost. Často jsem vůbec netušila, jak se věci mají správně dělat, jak by některé postupy měly vypadat. Čekala jsem, že některé přípravy budou rychlejší, ale nakonec třeba velmi dlouho trvalo jen zařídit lokace pro natáčení – tři byty pro tři hlavní postavy. Některé z nich nám pak vyšly až těsně před natáčením. To bylo dost stresující. Naopak mě překvapilo, že samotné natáčení probíhalo poměrně rychle.

Co byste si přála, aby si lidé po zhlédnutí filmu odnesli?

Asi uvědomění, že téma duševního zdraví se týká všech a že je strašně důležité dbát i na prevenci, ať už se jedná o vztahy, o nějakou sebepéči a podobně. A hlavně, aby mladí lidé, pro které to bylo vytvořené, věděli, že mají naději. Že pomoc existuje a že je to řešení, aby jim bylo lépe.

Jak se staráte o vlastní psychiku vy?

Hledám zdroje, které mi doplňují energii. Těmi jsou hudba a příroda. Když je toho na mě moc, jdu se projít do přírody nebo si zahraju na housle či piano.

Za Projekt Naděje jste převzala medaili hejtmana Pardubického kraje, která se uděluje osobnostem za mimořádný přínos regionu. Co to pro vás znamená?

Bylo to potvrzení, že projekt naplnil svůj hlavní záměr – je hotový, funguje a otevírá téma duševního zdraví mladých lidí napříč celou republikou. Zároveň je tato cena pro mě srdeční záležitostí. Můj dědeček ji dostal před čtyřmi lety za svůj celoživotní přínos v hudbě, tudíž jsme tu chvíli prožívali celá rodina společně. On ocenění dostal, když mu bylo 90, a já ve 20. Dlouho jsme to spolu probírali a bylo to dojemné. 

Letos jste se zapojila do univerzitního projektu Rozjeď to, díky kterému jste natočila další film. O čem je?

Je to krátkometrážní dokumentární snímek, který pojednává o tom, jak AI změní budoucnost lidstva. Nejdříve jsem se ptala lidí v ulicích Pardubic napříč generacemi na to, čeho se ohledně AI obávají, zda vidí nějaké přínosy, jestli ji využívají a podobně. Potom navazuje konverzace s akademiky z Fakulty filozofické naší univerzity, kteří vizi budoucnosti doplňují odbornými poznatky, a také konverzace s umělou inteligencí samotnou.

To je po duševním zdraví úplně jiné téma… 

Ale je to opět téma, které hýbe společností a které se dotýká všech oblastí a sfér.  Souvisí i s oblastí duševního zdraví a mezilidských vztahů, jelikož mnoho lidí s AI konzultuje své osobní problémy a existují dokonce případy, kdy lidé s AI navázali romantický vztah. 

Jaké všechny otázky film otevírá?

Například co se s námi, lidmi, bude dál dít, jak se bude proměňovat naše kritické myšlení, jak se budeme přeměňovat jako společnost. Zároveň řeší otázky kyberbezpečnosti a schopností rozpoznávat dezinformace a podobně.  Dokument obsahuje také otázku hodnoty člověka – jak najít svoji hodnotu, když budeme mít technologii, která je inteligentnější než my. 

Vy jste studovala střední zdravotnickou školu, ale na UPCE studujete Religionistiku. Proč taková změna?

Religionistiku jsem šla studovat tak trochu náhodou, ale byla mi blízká proto, že jsem se v 15 letech nechala pokřtít a téma náboženství, spirituality a podobně mi přišlo velmi zajímavé. A musím říct, že je to opravdu skvělý obor. Člověku pomáhá odhalovat obraz nejen jeho samotného, ale i celé společnosti. Zároveň mě překvapilo, jaké možnosti nabízí, protože mám příležitost rozvíjet svou filmařskou tvorbu, což je oblast, které se chci věnovat. Chci využívat film jako prostředek k otevírání společenských témat. 

 Váš nejnovější film se dotýká právě religionistiky…

 Ano, v předmětu Náboženství a populární kultura jsme diskutovali o sociologii náboženství, ale i o tom, jak se některé formy náboženství mohou promítat do různých kulturních akcí nebo třeba do sportu. Moje spolužačka ze střední školy je obrovská hokejová fanynka. Šla jsem s ní na zápas a snažila jsem se tam zachytit různé symboly a prvky z religionistiky a sociologie. Natočila jsem asi 130 záběrů situací, reakcí a pokřiků. Potom jsme spolu vedly rozhovor o tom, co pro ni hokej znamená. Ve filmu chci zkusit ukázat, že i hokej může pro někoho přesáhnout definici koníčku a stát se smyslem života. A to má kořeny jak v religionistice, tak v sociologii. 

Mají hokej a náboženství nějaké společné symboly?

Silné je téma totemismu. Lidé vlastní dresy, pokřikují různé chorály a mezi nimi létají všechny možné vlajky. Netýká se to jen stadionu, promítá se to i do jejich domácností, kde mají dresy vyvěšené, tudíž ho uctívají i ve svém domácím prostředí. Zápasy jsou pro ně něco posvátného, něco naprosto výjimečného. Sami říkají, že emoce a pocity, které zažívají třeba při gólu, nezažívají při ničem jiném.

Co byste vzkázala 17leté Dominice, která stála na počátku prvního projektu?

Ať se nevzdává. Ať je připravená na to, že přijdou překážky, ale že všechno stojí za to, protože to pomůže mnoha mladým lidem. Hlavní, s čím člověk odejde, je zkušenost. A ta pramení z toho, že se člověk prostě nevzdá a jde dál.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek se zúčastnil oslav 108. výročí vzniku samostatného Československého státu. Na náměstí Čs. legií v Pardubicích položil květinový dar u pomníku T. G. Masaryka.

„Vznik samostatného Československa 28. října 1918 byl výsledkem odvahy, vytrvalosti a schopnosti převzít odpovědnost za vlastní budoucnost. I dnes záleží na tom, jak dokážeme rozhodovat, nést důsledky svých činů a přispívat k rozvoji společnosti. Pro české univerzity to znamená předávat znalosti a rozvíjet výzkum, ale také vést další generace k tomu, aby dokázaly samostatně uvažovat, jednat odpovědně a hledat řešení důležitých výzev současného světa,“ zdůraznil rektor prof. Libor Čapek.

Rektor se také připojil k hostům ceremoniálu předávání státních vyznamenání prezidentem republiky na Pražském hradě.

Derby východočeských univerzit ovládl celek UPCE. Hokejový tým Riders Univerzita Pardubice zvítězil nad týmem Univerzity Hradec Králové UNIted HK 5:1. 

Tradiční derby dvou východočeských rivalů se konalo na domácí půdě vítězů, v enteria areně v Pardubicích. 

Děkujeme reprezentantům UPCE za skvělý výkon a našim fanouškům za podporu a vytvoření neuvěřitelné atmosféry.

Foto: Riders Univerzita Pardubice

Osm vědeckých osobností Univerzity Pardubice se zařadilo do prestižního mezinárodního žebříčku dvou procent nejcitovanějších vědců světa. Hodnocení, na jehož základě se těchto osm akademiků do žebříčku zařadilo, se vztahuje k citačnímu ohlasu jejich vědecké práce za rok 2025.

Mezi úspěšné badatele patří prof. Petr Hájek, prof. Jiří Málek, prof. Filip Bureš, prof. Svatopluk Zeman, dr. Roman Svoboda, prof. Michal Holčapek, prof. Pavel Jandera a prof. Libor Dostál. Jejich zastoupení dokládá mezinárodní dosah výzkumu univerzity zejména v oblasti chemických, fyzikálních a informačních věd.

Nejvyššího celosvětového umístění z vědců univerzity dosáhl prof. Petr Hájek, který obsadil 19 426. místo podle souhrnného citačního ukazatele bez započtení autocitací. Jeho vědecké publikace získaly v roce 2025 celkem 895 citací od jiných autorů.

Žebříček vychází z metodiky vyvinuté analytiky ze Stanfordovy univerzity ve spolupráci se společností Elsevier. Autoři jsou posuzováni v rámci 20 hlavních vědních oblastí a 174 podoborů a sleduje se jak dlouhodobý citační ohlas, tak výsledky za jednotlivý rok.

Na konci srpna úspěšně završili své studium další absolventi Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Státní závěrečné zkoušky v termínu od 24. do 28. srpna 2026 složilo 46 absolventů bakalářského studia a 30 absolventů navazujícího magisterského studia v prezenční a kombinované formě.

Bakalářské studium úspěšně ukončilo 46 absolventů

Studijní program Technologie a management v dopravě úspěšně dokončilo 25 absolventů ve specializacích Dopravní management a marketing, Logistika a Technologie a řízení dopravy.

Dalších 10 absolventů ukončilo studijní program Dopravní technika ve specializacích Stavba vozidel, Provoz a údržba vozidel a Elektrická trakce a elektromobilita. Studijní program Dopravní stavitelství dokončili dva absolventi a program Technika, technologie a řízení letecké dopravy úspěšně zakončilo devět absolventů.

Navazující magisterské studium dokončilo 30 absolventů

Studijní program Technologie a management v dopravě úspěšně dokončilo 21 absolventů. Deset se specializací Dopravní management, marketing a logistika a jedenáct se specializací Technologie a řízení dopravy.

Další tři absolventi ukončili studijní program Dopravní technika ve specializacích Stavba vozidel, Provoz a údržba vozidel a Elektrická trakce a elektromobilita. Šest absolventů završilo studium v programech Dopravní stavitelství a Dopravní stavby.

Jedenáct absolventů získalo ocenění

Součástí slavnostního zakončení studia bylo také ocenění absolventů za vynikající studijní výsledky a kvalitu závěrečných prací. Ceny děkana Dopravní fakulty Jana Pernera a ocenění Nadačního fondu Jana Pernera získalo celkem jedenáct absolventů.

Ceny děkana za diplomové práce získali:

• Ing. Gabriel Ondřej – Cena děkana II. stupně za diplomovou práci Numerický model cyklicky zatěžovaného železobetonového sloupu s ocelovým nosníkem a multispirálovým vyztužením.
• Ing. Jiří Kölbl – Cena děkana II. stupně za diplomovou práci Ověření experimentálního zařízení pro rázové zatěžovací zkoušky na dopravních liniových stavbách.
• Ing. Vojtěch Landfeld – Cena děkana II. stupně za diplomovou práci Proces predikce vývojových nákladů pro vybraný funkční celek vozu Škoda Auto a.s.
• Ing. Grigorii Lysak – Cena děkana II. stupně za diplomovou práci Digital Transformation of Warehouse Operations in Selected SME.
• Ing.  Vojtěch Salaba – Cena děkana I. stupně za celkový průběh studia a za vynikající úroveň a obhajobu diplomové práce Možnosti řešení pojezdu lokomotivy pro provoz v Eurotunnelu.

Ocenění Nadačního fondu Jana Pernera za diplomové práce získali:

• Ing. Petr Král – Prověření možnosti zvýšení traťové rychlosti pro spojení Hradce Králové a Liberce.
• Ing. Anna Michalčíková – Prediktivní diagnostika subsystémů kolejového vozidla.
• Ing. Magda Reitmayerová – Role regionální osobní železniční dopravy pro dopravní obslužnost v Pardubicích.

Ceny za bakalářské práce získali:

• Bc. Ondřej Číž – Cena děkana II. stupně za bakalářskou práci Možnosti konstrukčních úprav historického vozidla pro schválení pro provoz na železničních tratích.
• Bc. Petr Horák – Cena děkana II. stupně za bakalářskou práci Návrh elektronického systému ovládání brzd podvozku u malého letounu.
• Bc. Matyáš Sodomka – Ocenění Nadačního fondu Jana Pernera za vynikající úroveň a obhajobu bakalářské práce na téma Využití bezpilotních letounů k biologické ochraně na letištích.

Všem absolventkám a absolventům srdečně gratulujeme k úspěšnému završení studia. Oceněným přejeme mnoho dalších úspěchů a všem novým bakalářům a inženýrům hodně štěstí na jejich další profesní i osobní cestě!

Jak se studuje na Univerzitě Pardubice a co všechno na UPCE nebo ve městě najdou vysokoškoláci mimo učebny? Na otázky zájemců o studium odpovídali na veletrhu Gaudeamus Brno přímo studující univerzity ze všech 7 fakult. Letos ve věnovali rekordnímu počtu návštěvníků, na brněnské výstaviště dorazilo přes 33 tisíc lidí.

UPCE připravila pro veletrh zábavné a interaktivní vědecké ukázky, které návštěvníkům přiblížili vědu a studium na jednotlivých fakultách. Uchazeči o studium ochutnali molekulární gastronomii Fakulty chemicko-technologické, vyzkoušeli si laboratoř inteligentních technologií Fakulty elektrotechniky a informatiky či propojení moderní technologie a archeologie Fakulty filozofické nebo počítačovou hru zaměřenou na dopravu Dopravní fakulty Jana Pernera.

Součástí letošní expozice UPCE byla nově Relax zóna, která nabídla nejen prostor k odpočinku, ale zároveň další informace o životě na univerzitě. Středoškoláci, jejich rodiče i pedagogové a výchovní poradci se dozvěděli o sportovních aktivitách, podpůrných službách, studentských akcích nebo zájmových spolcích. Ochutnat mohli také perníkové cappuccino nebo si odnést letošní novinku – perník v univerzitních barvách s názvem Banger by UPCE.

Jak funguje logistika v praxi, co obnáší řízení železniční dopravy nebo jaké technologie ovlivňují budoucnost přepravy? I na tyto otázky hledali odpovědi studenti Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice během letošního ročníku TOPEX – Týdne odborných přednášek a exkurzí, který se uskutečnil v říjnu 2026.

TOPEX pravidelně propojuje akademické prostředí s odborníky z dopravních a technologických společností. Studentům nabízí příležitost rozšířit si znalosti nad rámec běžné výuky, poznat aktuální výzvy oboru a získat představu o tom, jak se teoretické poznatky uplatňují v každodenní praxi.

Program letošního ročníku přinesl řadu odborných přednášek i exkurzí. Zástupci spolupracujících společností a institucí představili studentům konkrétní zkušenosti ze svých oborů, nové technologie i aktuální trendy v dopravě, logistice a dopravním stavitelství.

Mezi tématy přednášek nechyběla logistika v praxi, udržitelnost v logistice, řízení železniční dopravy s podporou provozních aplikací nebo rizika a mimořádnosti v provozu městské hromadné dopravy. Pozornost byla věnována také informačním systémům ve veřejné osobní dopravě, budoucnosti nákladní dopravy a kombinované přepravě či využití technologie BIM v projekční a realizační praxi.

Důležitou součástí programu byly také exkurze, během nichž studenti mohli nahlédnout přímo do prostředí dopravních a technologických provozů. Navštívili například společnost Kiekert v Přelouči, pracoviště Správy železnic v Pardubicích, logistické centrum společnosti HOPI nebo Letiště Pardubice. Další program nabídl pohled na elektrickou trakci v dopravě a rekonstrukci mostu kapitána Bartoše.

Propojení studia s reálným světem

TOPEX představuje jednu z příležitostí, jak studentům přiblížit široké možnosti jejich budoucího profesního uplatnění. Setkání s odborníky z praxe jim umožňuje získat nové poznatky, seznámit se s fungováním jednotlivých společností a lépe porozumět tomu, jak se dopravní sektor vyvíjí.

Velké poděkování patří všem přednášejícím, partnerským společnostem a institucím, které se do letošního ročníku zapojily a věnovaly studentům svůj čas, zkušenosti i odborné znalosti.

Děkujeme za spolupráci a těšíme se na další setkávání při propojování teorie s praxí.

• ABIRAIL CZ 
• APRIS PRO
• AŽD Praha 
• CEE Logistics 
• Centrum dopravního výzkumu (CDV), Brno 
• Dopravní podnik města Pardubic
• HOPI 
• Hrochostroj 
• Chládek a Tintěra
• Jungheinrich ČR 
• Kiekert 
• RegioJet 
• Siemens Mobility 
• Správa letiště Pardubice
• Správa železnic
• Škoda Auto 

Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice bude 5. listopadu 2026 hostit Innovation Day #5, který se uskuteční ve spolupráci s Národním centrem Stavebnictví 4.0. Setkání propojí akademickou sféru s průmyslovými partnery a nabídne pohled na aktuální výzkum, inovace a nové možnosti spolupráce v oblasti dopravního stavitelství.

Dopravní stavitelství dnes čelí řadě výzev – od modernizace a rozvoje dopravní infrastruktury přes využívání inovativních materiálů a digitálních technologií až po požadavky na udržitelnost, bezpečnost a efektivitu výstavby. Právě propojení vědeckého výzkumu s potřebami praxe je klíčem k hledání nových řešení.

Kdy a kde

Datum: čtvrtek 5. listopadu 2026

Čas: 14:00–16:00, následně networking

Místo: Výukové a výzkumné centrum v dopravě, Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice

Adresa: Doubravice 41, 533 53 Pardubice

Program

14:00 – Zahájení odborného programu

• Výzkum a praxe na Dopravní fakultě Jana Pernera – prezentace klíčových výzkumných projektů
• Představení aktuálních projektů průmyslových partnerů
• Prohlídka laboratoří a ukázky probíhajících výzkumných projektů

16:00 – Předpokládané ukončení oficiální části a networking

Pořadatelé

Akce se koná ve spolupráci Národního centra Stavebnictví 4.0 a Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

Za pořadatele se na setkání těší doc. Ing. Ladislav Řoutil, Ph.D., děkan Dopravní fakulty Jana Pernera, doc. Ing. Özgür Yurdakul, Ph.D. a prof. Ing. Bc. Radoslav Sovják, Ph.D., LL.M.k.

Účast na akci je z kapacitních důvodů podmíněna předchozí registrací.

Registrační formulář

Více informací o akci najdete na webu Národního centra Stavebnictví 4.0.

Ani nepříznivé počasí neodradilo přes tři stovky sportovců všech věkových kategorií zúčastnit se Běhu Univerzity Pardubice. Cílem totiž bylo udělat něco pro své zdraví, ale také pomáhat. V charitativní sbírce běžci společně vybírali finanční pomoc domácí hospicové péči Oblastní charity Pardubice.

Trasa dlouhá 2,5 kilometru vedla historickým centrem města. První tři nejrychlejší závodníci obdrželi volné lístky na univerzitní hokejové derby UPCE Riders Pardubice vs. UHK UNIted Hradec Králové. Nejpočetnější zastoupení vyhrála pardubická ZŠ Spořilov se 146 účastníky, druhá pak skončila ŽŠ Dolní Ředice.

Organizátoři z Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice společně s Univerzitním sportovním klubem Pardubice a Fakultou zdravotnických studií připravili také zajímavý doprovodný program. Návštěvníci si mohli například nechat změřit krevní tlak a tělesný tuk nebo se poradit ohledně výživy a pohybu. Taneční pohyb do akce vnesla skupina Hroch a Tanečníci z UPCE.

Běh Univerzity Pardubice navazuje na sérii Běhů Terryho Foxe a Běhů naděje. Je tradiční součástí programu Podzimních městských slavností Pardubic.

foto Adrián Zeiner

Pardubice–Leeds–Houston. Přesně takhle vypadal start profesní cesty absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera. Skvěle rozjetou kariéru v Texasu ale Radim Cejnar překvapivě vyměnil za cestování. Koupil motorku a vydal se na cestu kolem světa. Kempoval ve 137 zemích. Prozkoumal šest kontinentů a najezdil přes 200 tisíc kilometrů. Co zjistil o lidech, kam se chce ještě podívat a plánuje návrat zpátky do Česka?

„Vždycky mě lákalo odejít do zahraničí. Zajímalo mě cestování, prozkoumávání dalších míst i kultura a život lidí jinde,“ říká jedenapadesátiletý Radim Cejnar, který vystudoval dopravní inženýrství na Dopravní fakultě Jana Pernera. Cestování ho přitom chytlo už během mládí. Díky závodní cyklistice se postupně podíval do různých koutů Evropy.

Motivací byla angličtina

Když dokončil studium na Univerzitě Pardubice, nic už rodáka z Pardubic ve městě neudrželo. Toužil se také konečně pořádně naučit anglicky. „Moje italština byla během studií lepší než angličtina a potřeboval jsem s tím něco udělat. Našel jsem si rodinu v anglickém Leedsu a odjel tam hlídat děti,“ popisuje svůj začátek v cizině. Jakmile si byl v angličtině mnohem jistější, začal se poohlížet po jiné práci. Studiem na dopravní fakultě získal odborné znalosti, rozuměl technickým věcem a nechybělo mu ani potřebné zapálení a nadšení pro věc. A tak se ocitl v americké firmě Cameron International, která v Anglii vyráběla podmořské zařízení na těžbu ropy. „Začínal jsem s Angličany přímo ve výrobě. Dělali jsme obrovské kohouty pro ropné vrty. Tam jsem se toho naučil hrozně moc, různé druhy angličtiny i způsoby komunikace, které se mi později velmi hodily,“ vzpomíná absolvent. 

Splněný sen

Po pěti letech si Radima Cejnara vytáhla společnost z Anglie do centrály v texaském Houstonu. Kariéru měl skvěle rozjetou a ve firmě úspěšně pracoval dalších deset let. Byl zrovna v ředitelském programu, když si uvědomil, že tahle pracovní cesta už ho neláká a táhne ho to jinam. „Hodnotu času jsem najednou začal měřit tím, co to přinese mně samotnému. Můžu v práci strávit spoustu času, vydělat hodně peněz, ale k čemu mi to ve výsledku bude? Uvědomil jsem si, že nechci jen stále chodit do práce a domů. A tak jsem dal výpověď, koupil jsem si motorku a odjel. Z Texasu jsem to totiž měl už jenom kousek ke svým vysněným cestovatelským místům – Panamy, Kolumbie nebo Peru,“ vzpomíná Radim Cejnar. Dnes pracuje jako manažer už v jiné firmě a stále žije v Texasu. Na motorce ale pravidelně cestuje dál. Naposledy třeba v květnu, když s přítelkyní a kamarády projeli celé pobřeží Kalifornie. V září se také na chvíli podíval zpátky do Česka. Ostatně vrátit se sem natrvalo je jedním z jeho dalších snů. 

Pamatujete si den, kdy jste sedl na motorku a vydal se na svou velkou cestu? 

Spíš si pamatuju den, kdy jsem odešel z práce. Strašně se mi motala hlava. V ruce jsem měl krabici se všemi svými věcmi… Přesto jsem si byl jistý, co chci dělat, a věděl jsem, že tahle cesta bude i po návratu přesně zapadat do celého mého životního příběhu. Pak jsem prostě nasedl a odjel.

Měl jste konkrétní plán a trasu? 

Na cestu jsem se nijak extra nepřipravoval. Nic jsem nečetl, chtěl jsem si všechno zjistit sám a za pochodu. Začínal jsem v Mexiku a pokračoval jsem dál na jih. Původně jsem plánoval být pryč jeden rok, ale cestou jsem poznal španělský pár, který mi dal několik důležitých rad. Jedna z nich byla, že se otevřela Barma a z Evropy se tak dalo dojet až do Singapuru. A taky, že můžu levně poslat motorku z Buenos Aires právě do Evropy. 

Takže se váš plán náhle změnil…

Ano, vydal jsem se tam, a také ještě do dalších míst. Nakonec jsem byl na cestě čtyři roky, najezdil jsem asi 160 000 kilometrů a projel jsem šest kontinentů, i když Afriku tehdy jen částečně. Tu jsem projel celou později.

Nebolelo vás po pár dnech v sedle tělo? 

Vůbec. Mám to obráceně – bolí mě spíš, když sedím dlouho u počítače. Jakmile nasedám na motorku, bolest odchází. Samozřejmě chvilku trvá, než si člověk zvykne na rytmus jízdy a kempování, ale to se po chvíli poddá. 

 Co všechno jste si na cestu sbalil? 

Pořídil jsem si fungl novou motorku KTM 990. Ostatní vybavení jsem měl, protože jsem vyjížděl na kratší trasy už dřív. Věcí jsem si ale vzal zbytečně moc, proto jsem postupně odhazoval, co nepotřebuju. Potkával jsem lidi, kteří jeli na menších motorkách, s minimem věcí a byli stejně šťastní. O něco lehčí jsem potom vyrazil do Afriky, kde jsem zase pár věcí odložil.

 Bez čeho se neobejdete nikdy? 

Vždycky si beru švýcarský vojenský nožík, stan a kempovací příslušenství. Jsem zvyklý spát venku na divoko. Mám rád malé, ale opravdu kvalitní a funkční věci. Firmy, u kterých jsem vybavení pořídil, dokonce posílají nové, když se původní rozbije a nejde používat.

Zradila vás během cesty i vaše nová motorka? 

Ne, ale jednou mě zradil KTM servis v Madridu. Musel jsem do něj zajet na poslední povinnou prohlídku v rámci záruční lhůty motorky. Do motoru mi zapomněli dát vymezovací podložku a já jsem ho kvůli tomu málem komplet zrušil. Naštěstí jsem si to nakonec sám opravil.

Musel jste ji ještě někdy servisovat? 

Při cestě po Austrálii mně praskla chladicí hadice. To byla moje chyba, protože jsem ji měl vyměnit už dřív. Zrovna jsme projížděli oblastí úplně mimo civilizaci i pitnou vodu. Doprovázel mě kamarád ze Švýcarska. Rozhodli jsme se přespat s tím, že to ráno opravíme. Když jsme se ale vzbudili, byli jsme celí od popela. V bushi zrovna hořely ohně (bush fires), kolem bylo 46 stupňů. Cesta zpět byla proto opravdu náročná. Z motorek jsme padali každých 500 metrů a už jsme přemýšleli, že si poprvé v životě zavoláme pomoc. Naštěstí jsme potkali hasiče, kteří nás z toho dostali. 

Podobných historek musíte mít tisíce… Máte moment, na který nikdy nezapomenete?

Při kempování v Mexiku se ke mně a kamarádovi přidala armádní jednotka z místního kartelu. Byli to mladí kluci se zbraněmi zdobenými perlami a kameny. Přemýšleli jsme, proč na tomhle místě jsou, co od nás chtějí a jestli odtud vůbec vyvázneme… Dali se s námi ale do řeči, ukazovali nám fotky rodin a ukázalo se, že si chtěli povídat. Ráno nám pomohli sbalit stany a dali nám i snídani. Nakonec z toho bylo moc zajímavé setkání (smích). 

 Bál jste se cestou někdy o svůj život?

 V Etiopii jsem o něj málem přišel. Do téhle země je poměrně náročné dostat motorku. Vyžaduje to hodně papírování i peněz. Motorky jsou tam velmi populárním dopravním prostředkem a místní si proto hlídají ty, které neznají. Když taková náhodou projede, panikaří. Stalo se mi, že cestou z Adis Abeby do Džibuty si jeden voják situaci špatně vyhodnotil a zavolal speciální jednotce, která byla na cestě před námi. Čekala na nás schovaná ve křoví a když jsme projížděli, začali po nás házet obrovské kameny. Sbalil jsem se do motorky a rychle jsem projel. Na kamaráda se ale vrhli, shodili ho z motorky a začali do něj kopat. Volal jsem na ně, ať ho nechají. Najednou jeden přiběhl a vystřelil ze zbraně hned za mojí motorkou. Jen jsem čekal, co bude dál… Bylo to velmi složité, protože neuměli anglicky, ale nakonec jsme z toho vyvázli. Také v Nigérii nás na cestě přivítali týpci v teplákovkách a se samopaly. Říkal jsem si, co se to tam děje, že má každý u sebe zbraň. Takové vyhrocené situace ale byly naštěstí ojedinělé. Oklepali jsme se z nich, poučili a příště už jsme raději zpomalili, zastavili, dali se do řeči. Když zjistili, kdo jsme a co chceme, tak se s námi většinou ještě fotili. 

Která země vás nadchla nejvíc? 

Írán. Malinko mi připomínal Česko za komunismu, především určitou vírou, přesvědčením a kontrolou země. Všechno v zemi ovládá malá skupina ortodoxních věřících. Většina lidí, které jsem potkal, ale nejsou režimu naklonění. 

Přesto vás v Íránu přijali víc než dobře

To bylo až neuvěřitelné. Říkám tomu íránský únos. Hned první den v Tabrízu jsem se dal do řeči se třemi mladíky, kteří mi ukázali město, pomohli mi nastavit VPN, abych měl internet, a pozvali mě dokonce ke svým příbuzným. Tam mě posadili doprostřed místnosti, ptali se, co si dám, a předháněli se v tom, kdo si se mnou bude povídat. Úplně mě unesli do svého světa. Vyvrcholilo to tím, že se o mě dvě rodiny přetahovaly kvůli přespání. A tohle jsem v Íránu zažíval celý měsíc, když jsem ho projížděl ze severu na jih. Než jsem se pak nalodil na loď do Dubaje, oslovili mě ještě před mým stanem v parku další dva mladíci. Za dvě hodiny už mě brali do otcova autosalonu, protože mi hrozně chtěli ukázat tamní motorky. Bylo to úžasné, ale chvílemi až moc intenzivní. 

Co jste díky cestě zjistil o lidech? 

Že 99 % lidí je naprosto úžasných a vůbec nezáleží, na kterém kontinentu žijí. Kolegové Nigerijci z mojí práce mi dali cennou radu. Říkali, že člověk, který by mě na začátku mohl okrást, může být nakonec ten, který mi pomůže. Velmi záleží na přístupu. Pomáhá mít základní informace o zemi a kultuře a neukazovat peníze a telefon. Prostě nedělat „machra“. 

Co při domluvě vždycky zabralo?

Humor a srandu mají lidé rádi všude na světě. Když nás zastavili, často po nás chtěli, ať jim něco dáme. Čekali, co to bude, byli natěšení. A my jim řekli, že jim dáme jednu z nejlepších věcí na světě: „I will give you a hug,“ a potom jsme je „jenom“ objali. V tu chvíli se i voják a policista začnou smát. Ty mu přitom říkáš, že je bohatší než ty, a oni jsou šťastní. 

Když je řeč o policistech – dostal jste na cestě nějakou pokutu?

Naštěstí ne. Ani žádný úplatek jsem nemusel dávat. Vždycky jsem se vše snažil vyřešit přátelsky. Mimo Evropu můžete jet v podstatě, kolik chcete, ale vyšší rychlostí než 80 nebo 100 stejně nejedete. Může vám do cesty skočit dítě, vběhnout zvíře… Jezdí se tam, jak je potřeba, a žádná pravidla se extra nedodržují. V Asii nebo centrální Jižní Americe nemívají policisté velké zbraně, a tak většinou ani nezastavuji. Naopak třeba v Nigérii je velkých zbraní celkem dost, takže tam zastavujete každou chvíli. Kolikrát ani nevíte, komu přesně zastavujete, protože zátarasy tam staví skoro každý. 

Jak vypadají silnice, bylo to někde vyloženě špatné?

Zásadně nejezdím po dálnicích, využívám je jen k nutným rychlým přesunům. Jezdím spíš po menších cestách, jejichž úroveň je vesměs dobrá. To platí třeba pro Asii. Naopak nejhorší je Afrika. I když mě překvapilo, kolik Číňanů tam buduje silnice i v těch nejzapadlejších místech. A třeba v Nigérii nejdou do dopravní infrastruktury téměř žádné peníze, přestože je to jeden z nejbohatších afrických států.          

Řekl jste si někdy během cesty, že byste to raději „zabalil“?

Ani jednou. Občas to může být jednotvárné – pořád jenom jedete, hledáte místo na spaní, večeříte, spíte... Tenhle způsob cestování a prozkoumávání nových míst mám v sobě zarytý. Byl jsem ve 137 zemích, které jsem si fakt projel, kempoval jsem v nich a zjistil jsem, jak lidé běžně žijí. 

Doprovází vás na cestě někdo nebo jezdíte raději sám?

Některé cesty plánuju sám, jiné s kamarády. Moc rád jezdím sám, protože tím spíš okusím tamní život, potkám místní, kteří se se mnou chtějí bavit, a zpovídáme se navzájem. Dlouhé osamocení se na člověku trochu podepíše, proto je fajn, když na nějakého motorkáře narazíte a jedete pak kus cesty třeba spolu. 

Může vás během cesty sledovat vaše rodina?

Dnes je super, že s nimi můžu být ve spojení skoro pořád. Vidí, kde zrovna jsem, a když kempuju mimo signál, můžu jim přes satelit poslat zprávu. Se signálem to nebývá špatné. Třeba v Africe bylo pokrytí mnohde lepší než v Texasu (smích). Mobil tam má skoro každý. I členové tradičních kmenů. V Etiopii u řeky Omo jsem na jeden takový kmen v tamním národním parku narazil. Jedu na motorce a najednou u cesty vidím malé nahaté kluky. Chtěl jsem si je vyfotit, a jeden z nich najednou vytáhl telefon, dal mi ho na ucho a tam mi anglicky mluvící týpek vysvětloval, že zrovna pátrají po uprchlé krávě, a rovnou mi poradil, kudy mám jet (smích). Takových nenadálých a neobvyklých setkání jsem zažil spousty.

Kterou zemi byste rozhodně doporučil navštívit? 

Jižní Ameriku. Na Panam Highway už je sice dost lidí, ale pořád je to super. Doporučuju začít nahoře od Mexika, i když spousta Texasanů se ho kvůli bezpečnosti bojí. Země jako Guatemala a Nikaragua jsou úžasné. Co se týká byrokracie kolem cestování, jsou tyhle země nejjednodušší. Pak bych doporučil Asii, kam se dá dobře dostat i s motorkou. A nejhorší je zase Afrika. O tom, jak vyzrát na víza a získat potřebná povolení, by se daly psát knihy (smích). Evropa je na mě moc přecpaná, ale třeba Rumunsko, Albánii, Bulharsko nebo Turecko mám rád. Neskutečně dobrá je Gruzie a další země tím směrem.

Kam se ještě chystáte? 

Láká mě Hedvábná stezka, Mongolsko, Čína. Uvidíme. Teď se potřebuju chvíli věnovat zase práci. Do budoucna uvažuju o změně dopravního prostředku. Chtěl bych zkusit cestovat na kole. A s přítelkyní přemýšlíme o malém obytném 4x4.

Motorka už vás trochu nudí? 

To vůbec ne, dává mi naprostou svobodu. Dá se dobře schovat, zajedete na ní skoro kamkoliv. Sedám na ni od svých 17, takže je to pro mě určitý životní styl.  Navíc mám rád motorkářskou komunitu. Ale cítím, že to chce nějakou změnu, aby všechno zapadalo do mého příběhu… 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Radima Cejnara

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.