Přejít k hlavnímu obsahu

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

Published: 18.11.2026

Filmař, režisér animovaných filmů a autor ilustrací nejen pro Univerzitu Pardubice. To je výtvarník Pavel Koutský, představitel tzv. totální animace.

Kdy jste si uvědomil, že se chcete věnovat kreslení? 

Netuším, kdy přesně, ale kreslený film jsem měl rád vždy a kreslení mě bavilo. Moji rodiče byli filmoví amatéři a vlastnili osmičkovou kameru, s jejíž pomocí se dalo animovat. Začal jsem to zkoušet už jako dítě a úplně mě to uchvátilo – ten okamžik, kdy jsem viděl, že to, co jsem nakreslil, se opravdu hýbe. Dneska, v době technologií, už to není takový nečekaný zážitek, ale tehdy byl.

Co by podle vás měl umět dobrý animátor? 

Pokud bychom se zaměřili jen na profesi animátora, jeho nejbližší příbuzný je herec. Je to herectví – kreslené herectví. Animátor nemá obrázky jen rozhýbat, ale má s nimi hrát. Stejně jako herci si musí promýšlet psychologii postavy. Zní to směšně, když jde o kresleného panáčka, ale je to tak. Herci pozorují lidi kolem sebe – jak chodí, jaká dělají gesta a proč. A my musíme dělat totéž. Jen si to ještě rozdělujeme do čtyřiadvaceti obrázků za vteřinu. Pokud mluvíme o kreslené animaci, musí samozřejmě umět kreslit a zároveň se přizpůsobit výtvarnému stylu, který vyžaduje režisér.

Vaše jméno je spojeno se seriálem Dějiny udatného českého národa. Jaká byla vaše role? 

Já jsem to vymýšlel. Tedy hlavně jsem to psal a režíroval, animoval jsem jen trochu. Kreslila to Lucie Seifertová.

Máte velmi charakteristický výtvarný rukopis. Jak jste k němu dospěl?

Postupně. Snažím se v dnešní době, která je velmi technologická a nic není nemožné, jít cestou minimalismu a zjednodušení. Věřím, že umělé inteligenci budeme moci ještě nějakou dobu konkurovat humorem. To je moje cesta. Opravdu zjednodušuji, protože ty složitější věci už dnes dělají stroje.

Řešíte vstup umělé inteligence do světa animace a ilustrace?

Spousta animátorů už o práci přišla nebo jí mají méně. Něco se děje, jen zatím přesně nevíme co. Je to nástroj, který se dá velmi dobře použít, ale bohužel i zneužít.  Já sám jsem umělou inteligenci zatím nezkoušel, ale asi se jí jednou budu muset na něco zeptat. Ve své práci se jí ale budu snažit vyhýbat tak dlouho, jak to půjde.

Na čem právě pracujete?

Podáváme si teď grant na krátký film o cyklistice, což by vás v Pardubicích mohlo zajímat. A co bych opravdu chtěl udělat, jsou dějiny Evropy. Nemám je celé napsané, ale mám promyšlenou strukturu a logiku. Moc bych si přál, aby do toho šla Česká televize. Tvrdí, že zájem má, ale teď není zrovna v nejveselejší situaci a bude asi řešit jiné bitvy. Obávám se tedy, že to může skončit v šuplíku. Pokud ne, byla by to pro mě největší radost do budoucna. 

To by byl projekt na mnoho let.

To ano, ale mě dějiny velmi zajímají, takže bych to dělal rád.

Do posledního pauzáku

Jak dnes vypadá vaše práce? Používá se při animaci ještě papír?

Většina lidí pracuje na tabletech, ale já, protože jsem konzervativní a líný se učit nové věci, pořád kreslím na pauzovací papíry. Ty se pak skenují a dál už se vybarvují, zpracovávají a skládají do vrstev v počítači. Když končilo jedno studio s výrobou krátkých filmů, chtěli vyhodit obrovské množství pauzáků. Tehdy jsem se jich zmocnil a řekl jsem, že až je všechny pokreslím, koupím si tablet. Ještě pořád mám zásobu.

Technologie vám ale práci přece jen usnadňují, ne? 

Samozřejmě. Všechno má dvě stránky. Dřív se kreslilo na papír nebo na fólie. Potom se vše nasnímalo a bylo hotovo. Jakmile byl termín, odevzdalo se to, co vzniklo, a už se s tím nedalo nic dělat. V digitálních technologiích si pořád říkáte: tohle se ještě předělá, tady se něco doklíčuje, tam se něco upraví. Okamžik, kdy je práce skutečně hotová, se pořád odsouvá. Něco vám to usnadní, ale chybí ten jasný pocit: teď je konec.

Ale když se dřív udělala chyba, muselo se to celé předělávat…

Ano, to byla hrůza. Když se třeba natáčela minuta loutkového filmu, byla za tím neuvěřitelná práce. A kameraman pak zjistil, že měl v okénku vlas. To ho neměli moc rádi, protože se všechno muselo natočit znovu. Bylo to napínavější. Dneska už to takové není, ale adrenalin se jen přesunul jinam.

Stalo se vám někdy, že jste o své kresby úplně přišel? 

Samozřejmě. Něco se ztratilo, něco se polilo vínem nebo mi kresby zničily děti. To se párkrát stalo.

Díváte se na současné celovečerní animované filmy? 

Pár jsem jich viděl, ale moc mě to nebaví. Velké rodinné filmy jsou krásně udělané, vymýšlejí je geniální lidé, jsou velkolepé a technicky úžasné. Je to velmi efektivní způsob vyprávění příběhu. Mně to ale připadá pořád stejné. Je to už průmysl. Mnohem bližší je mi animace, jakou dělá Jan Švankmajer nebo Jiří Barta. Taková, která chápe, že animace nemá jen napodobovat realitu jinými panáčky než živými lidmi, ale že je to svébytné médium.

Je nějaký současný český animovaný film, který byste doporučil?

Jan Saska udělal krásný film Hurikán. Moc se mi líbil. Navíc je to náš bývalý student, takže se to povedlo hlavně díky tomu, že měl dobrou školu. (smích)

Učíte na FAMU. Jak poznáte, že má někdo talent? 

To je dost těžké. Jednou ročně rozhodujeme, koho přijmeme. Hlásí se třeba sto lidí a my bereme pět. Jak je prosít? Poznat na místě, kdo má talent, vlastně nejde. Spíš se snažíme zjistit, s kým by se nám dobře spolupracovalo a kdo má tzv. našlápnuto. Někdo přijde z výtvarné školy, krásně kreslí, ale má šikovnější ruce než hlavu. Pak přijde někdo z gymnázia, kdo toho ještě moc nenakreslil, ale cítíte, že mu to myslí. Je to vždy napínavé.

Několik let kreslíte pro Univerzitu Pardubice, která má 7 úplně rozdílných fakult. Jak se tohle kreslí? 

Opět je to hlavně o přemýšlení. Snažím se najít princip každého zadání nebo v tomto případě jednotlivých fakult a přijít na to, co je potřeba sdělit. Pořád si myslím, že když se mi podaří udělat něco s humorem, má to sílu. A myslím, že ani vážné obory, jako je Fakulta filozofická, nejsou vůči humoru imunní.

Je něco, co kreslíte obzvlášť rád? 

Mám rád transformaci. Baví mě, když se věci mění jedna v druhou. Mám rád práci s typografií, s písmeny a slovy, která se chovají nebo mění v to, co vyjadřují. Také rád kreslím zjednodušené figury, aby to nebyl konkrétní člověk, ale zobecněný člověk. Zní to ušlechtile, ale je to vlastně obyčejný panáček.

A naopak něco, co kreslíte nerad? 

Asi není. Když mi něco nejde, vyhnu se tomu a vymyslím to jinak. A najdu důvod, proč to tak je. Nejsem úplně nejzručnější kreslíř, takže se to snažím dohnat hlavou. 

Z Prahy jste se odstěhoval do Malešova u Kutné Hory. Jak jste se tam vlastně dostal?

Bydleli jsme v centru Prahy a moje žena chtěla zahrádku. Zjistila, že židovská obec pronajímá pozemek i s domečkem. Pronajali jsme si ho, později koupili a když se nám narodil syn, rozhodla, že nebude vyrůstat v centru Prahy, ale na vesnici, kde může lézt po stromech.

Nechybí vám ruch velkoměsta?

V Praze mám pořád byt, kde trávím dva dny v týdnu, když učím. Ale jsem přímo v centru a prodírat se přes davy turistů je docela náročné. Vždycky se pak těším zpátky domů.

V Malešově jste se podílel také na vzniku muzea.

Ano, trochu jsme si tam hráli. Máme v Malešově s přáteli muzeum, kde je mimo jiné druhá vystavená kostra velryby v Čechách. To je můj koníček.

Jak vlastně vzniká nový nápad? Sednete si s tužkou a začnete kreslit?

Spíš zkouším, vyhazuju, zkouším, zase vyhazuju. Mám plný koš zmačkaných papírů. Když něco nakreslím a nelíbí se mi to, tak to za trest zmačkám, takže se mi jich tam pak vejde o to méně…

Kde berete inspiraci?

Jednou říkal pan Jiří Suchý, že nápad je důkazem existence Boží. Za život jich měl neuvěřitelné množství a taky říkal, že člověk nikdy neví, jak se to stane. Samozřejmě tomu člověk musí jít naproti, ale to, že ten nápad přijde, je asi Boží vůle. Já si dávám věci do souvislostí nebo do protikladů. Snažím se v nich najít nějaký fór, něco zajímavého nebo hledat paralely. A pak z toho něco vyleze.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Radek Plžík

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Published: 13.11.2026

Dosáhli jsme skvělého výsledku v tradiční celouniverzitní sportovní soutěži Standarta rektora. Obsadili jsme 2. místo a potvrdili tak, že dopraváci mají nejen odborné znalosti, ale také sportovního ducha a soutěživost.

Vítězem letošního ročníku se stala Fakulta ekonomicko-správní, třetí místo obsadila Fakulta chemicko-technologická. Putovní pohár byl slavnostně předán ve středu 11. listopadu.

Úspěchy studentů DFJP se však neomezily pouze na celkové hodnocení fakult. Řada našich studentů zazářila také na Českých akademických hrách v Brně a dalších významných sportovních soutěžích.

Mezi nejúspěšnější sportovce DFJP patří:

  • Petr Šmakal – 3. místo ve sprintu na divoké vodě C1M na Akademickém mistrovství ČR. Na Českých akademických hrách získal 1. místo v paddleboardingu (sprint) a 2. místo v technickém závodě.
  • Ondřej Fries a Ondřej Černý – 1. místo v nohejbalu dvojic na Českých akademických hrách.
  • Lukáš Kotyza – 2. místo v nohejbalu trojic.
  • Matěj Hanuš – 2. místo v basketbalu 3×3.
  • Ondřej Fries – společně s týmem také 2. místo v nohejbalu trojic.

Standarta rektora je dlouholetou sportovní tradicí Univerzity Pardubice. Soutěž se koná již od roku 1958 a studenti a studentky jednotlivých fakult v ní poměřují své síly v devíti sportovních disciplínách, mezi které patří například florbal, atletika nebo volejbal. Organizaci zajišťují Katedra tělovýchovy a sportu UPCE a Univerzitní sportovní klub.

Všem oceněným studentům a sportovcům DFJP gratulujeme a děkujeme za skvělou reprezentaci naší fakulty i Univerzity Pardubice. Přejeme mnoho dalších sportovních úspěchů!

Published: 13.11.2026

Univerzita Pardubice si i letos připomíná významné listopadové události let 1939 a 1989. Tradiční oslavy propojují studující, zaměstnance i širokou veřejnost a nabízejí program plný kultury, společných setkání i sportovních aktivit. Součástí připomínek byl slavnostní akademický obřad, při němž rektor prof. Libor Čapek ve čtvrtek 12. listopadu ocenil osobnosti, které se mimořádně zasloužily o rozvoj univerzity v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání.

Listopadové oslavy přilákaly desítky návštěvníků do univerzitní galerie GU:, kde se uskutečnila vernisáž výstavy Civilní skutečnost malířky Alice Nikitinové. Následovalo tradiční zvonění u auly, které hudebně doprovodil Vysokoškolský umělecký soubor. Účastníci si symbolickým cinkáním klíčů a zapálením svíček připomněli atmosféru sametové revoluce a události roku 1989.

Slavnostní večer vyvrcholil koncertem Komorní filharmonie Pardubice v Aule Arnošta z Pardubic. Výjimečný hudební zážitek nabídl také sólista večera, mezinárodně uznávaný hornista Radek Baborák.

Připomínky listopadových událostí pokračovaly i v dalších dnech. Od 16. do 19. listopadu organizuje Fakulta filozofická akci s pestrým programem – Týden humanitních věd. V úterý 17. listopadu pak její studující připravili průvod věnovaný odkazu historických událostí.

Katedra tělovýchovy a sportu pořádá ve středu 18. listopadu tradiční Sportovní den Univerzity Pardubice a Noční běh dvojic pro veřejnost.

Published: 13.11.2026

Nové možnosti spolupráce otevřelo networkingové setkání Tech4Defence výrobních firem s významnými společnostmi působícími v oblasti obranných a bezpečnostních technologií. Akce se uskutečnila na Fakultě elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice.

„Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice nabízí své zkušenosti s vývojem radarů a dalších detekčních systémů s využitím umělé inteligence a hledá průmyslové partnery pro společný vývoj technologií s obranným i dual use uplatněním,“ přiblížil prof. Ing. Petr Doležel, PhD., děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice.

Setkání Tech4Defence nabídlo prostor pro navazování nových obchodních kontaktů, sdílení zkušeností a hledání příležitostí k dlouhodobé spolupráci. Zaměřilo se především na firmy působící ve strojírenství, kovovýrobě, elektrotechnice, zpracování plastů a vývoji softwaru a hardwaru. Právě tyto obory mají potenciál zapojit se do dodavatelských řetězců obranného průmyslu a rozšířit tak své obchodní příležitosti.

Hlavní část programu tvořily tematické diskuzní bloky vedené zástupci významných českých společností z obranného sektoru. Oblast radarových, senzorických a sledovacích technologií představily společnosti RETIA, a.s. a ELDIS Pardubice, s.r.o. Tématu speciální chemie a energetických materiálů se věnovaly společnosti Explosia a.s. a Synthesia Nitrocellulose, a.s. Možnosti spolupráce v oblasti vojenských a zbrojních technologií přiblížili zástupci STV Technology, s.r.o., STV Group a.s. a Vojenského technického ústavu.

„Dopravní fakulta Jana Pernera s partnery z obranného průmyslu již dlouhodobě aktivně spolupracuje, a to hned v několika oblastech a projektech směřujících k odolné dopravě. Související výzkumná témata jsou zaměřena na dopravní infrastrukturu, dopravní prostředky i krizové řízení s vojenskou logistikou. Setkání v rámci Tech4Defence považujeme za příležitost tyto spolupráce dále rozšířit,“ uvedl doc. Ing. Ladislav Řoutil, Ph.D., děkan Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

S hlavním pořadatelem CzechInvest akci zajišťovaly Univerzita Pardubice a Pardubický podnikatelský inkubátor P-PINK. Propojení akademického prostředí s podnikatelskou sférou představuje důležitou součást rozvoje inovací, technologických řešení a spolupráce v regionu.

Published: 12.11.2026

Putovní pohár celouniverzitní sportovní soutěže Standarta rektora letos zamířil na Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Ta v uplynulém akademickém roce dosáhla nejlepších výsledků v tradičním sportovním klání mezi fakultami.

Na druhém místě skončila Dopravní fakulta Jana Pernera, třetí příčku obsadila Fakulta chemicko-technologická. Pohár převzal ve středu 11. listopadu děkan vítězné fakulty prof. Jan Stejskal.

Standarta rektora patří k dlouholetým sportovním tradicím Univerzity Pardubice. Prestižní soutěž se koná každoročně již od roku 1958 a studenti a studentky jednotlivých fakult v ní poměřují své síly v devíti sportovních disciplínách, mezi které patří například florbal, atletika nebo volejbal. Organizaci zajišťují Katedra tělovýchovy a sportu UPCE a Univerzitní sportovní klub.

Součástí slavnostního vyhlášení bylo také ocenění nejúspěšnějších sportovců a sportovkyň z řad studujících Univerzity Pardubice, kteří dosáhli vynikajících výsledků ve svých sportovních disciplínách.

Standarta rektora

1. místo Fakulta ekonomicko-správní

Nejlepší sportovci a sportovkyně Univerzity Pardubice v akademickém roce 2025/26

Sportovci úspěšní na AMČR:

JANSOVÁ DOMINIKA (FZS)silový trojboj1. místo
RUNŠTUK TOMÁŠ (FES)silový trojboj3. místo
ONDŘEJ BOŤA (FES) lukostřelba3. místo
ŠMAKAL PETR (DFJP) sprint na divoké vodě C1M 3. místo
ROBIN MACEK (FES)E-SPORT1. místo v G-sportu

Sportovci úspěšní na ČAH v Brně:

ALBERT MOC (FES)plavání 200 m polohový závod1. místo
 plavání 100 m BF1. místo
 plavání 50 m motýl2. místo
 plavání 50 m BF2. místo
BARBORA VENCÁLKOVÁ (FES)plavání 400 m volný způsob1. místo
ONDŘEJ FRIES (DFJP)nohejbal dvojic 1. místo
 nohejbal trojic2. místo
ONŘEJ ČERNÝ (DFJP)nohejbal dvojic1. místo
LUKÁŠ KOTYZA (DFJP)nohejbal trojic2. místo
PETR ŠMAKAL (DFJP)paddleboarding – sprint1. místo
 paddleboarding – technical race2. místo
NATHAN SAPALY (FES)basketbal 3x32. místo
NIKOLA SAPALY (FES)basketbal 3x32. místo
ONDŘEJ KOČVARA (FF)basketbal 3x32. místo
MATĚJ HANUŠ (DFJP)basketbal 3x32. místo
„TAKE ME HOME“pohybová skladba1. místo

Sportovci úspěšní na dalších významných soutěžích:

UNIS

ANEŽKA SÁDOVSKÁ – atletika, hod kladivem: 1. místo na MČR do 22 let a 3. místo v mezistátním utkání U23 ČR–Maďarsko–Polsko–Ukrajina (nově v UNIS)

JULIE ZÁRYBNICKÁ – judo: 1. místo, ME U23, Kišiněv (Moldavsko), 1. 11. 2025 – mistryně Evropy do 23 let, kategorie do 78 kg. 

LUCIE ZÁRYBNICKÁ – judo: 2. místo na Senior European Cup v Dubrovníku a následná kvalifikace na ME seniorů.

PAVLA KVASNIČKOVÁ – atletika: 2. místo na halovém MČR dospělých na 200 m (23,34 s)

FRANTIŠK HOJKA – MTB XCO: 3. místo na MČR Elite.

JEDNOTLIVCI

ADAM LUKEŠ – basketbal: hráč A-týmu BK KVIS Pardubice, 2. místo v nejvyšší české soutěži, v sezoně 2025/2026 člen týmu včetně play-off; bývalý mládežnický reprezentant ČR.

ŠPÁNIK MICHAL  (FEI) – futsal, 4. místo na Akademickém MS ve futsalu

HROMEK LUKÁŠ (FES) – futsal, 4. místo na Akademickém MS ve futsalu

MATĚJ BENEŠ – lední hokej: reprezentační výběr Univerzitní hokejové ligy a výjezd do USA, kde nastoupil proti týmům NCAA. 4 místo FINAL FOUR RIDERS

MATĚJ KUBELKA – kulturistika: 4. místo v klasické kulturistice na Mistrovství Čech dorostu a juniorů 2026

ŠTĚPÁN MÍŠEK (FES) – fotbal, hráč FK Pardubice a reprezentant ČR U20.

Published: 10.11.2026

Ve čtvrtek 5. listopadu 2026 se v prostorách Výukového a výzkumného centra v dopravě (VVCD) uskutečnil Inovační den zaměřený na dopravní stavitelství. Akce vznikla ve spolupráci Národního centra Stavebnictví 4.0, pod záštitou jeho ředitele prof. Radoslava Sovjáka z ČVUT v Praze, a Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

Hlavním cílem setkání bylo propojit výzkum, inovace a průmyslovou praxi a diskutovat o aktuálních výzvách v oblasti dopravního stavitelství. Pozornost se zaměřila zejména na modernizaci a rozvoj dopravní infrastruktury, využívání inovativních materiálů a digitálních technologií i na rostoucí požadavky na udržitelnost, bezpečnost a efektivitu výstavby.

Během programu představili své aktuální projekty zástupci průmyslových partnerů i výzkumníci z Dopravní fakulty Jana Pernera. Ti zároveň prezentovali výsledky řešení projektů STF4SW (TQ05000005) a RESISTRANS (TQ28000041).

Součástí závěrečného programu byla také komentovaná prohlídka laboratoří a jednotlivých pracovišť VVCD, která účastníkům nabídla bližší pohled na výzkumné a experimentální zázemí fakulty.

Published: 02.11.2026

Točí filmy, aby rozvířila diskusi. Za projekt Naděje, který se věnuje duševnímu zdraví mladých lidí, získala studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová medaili hejtmana Pardubického kraje. „Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká. A otvírá i další témata. Její nejnovější filmy řeší budoucnost lidstva s AI nebo spojení religionistiky s hokejem.

Co podle vás mladým lidem dnes nejvíce chybí?

 Schopnost se zastavit, být tady a teď. A klid. Jsme přehlcení obrovským množstvím informací a úkolů. Místo chvíle ticha si často ihned nandáváme sluchátka a zahlcujeme se třeba hudbou. Mám pocit, že pořádně neznáme sami sebe, protože jsme přehlcení vjemy z okolního světa. Další problém vidím v hloubce vztahů. V této zrychlené době nemáme tolik prostoru se vídat s přáteli a blízkými a trávit s nimi čas hodnotně a kvalitně. Nemáme čas se hlouběji bavit o svých pocitech a emocích, což se na vztazích odráží.

Mladí lidé jsou dnes označovaní za generaci sněhových vloček. Co si o tom myslíte? 

Naše generace je možná citlivější, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, co se děje ve světě. Ale není to určitě argument k tomu téma duševního zdraví a jeho důležitost shazovat. Duševní problémy tu byly vždy a týkají se všech generací.

Dnes o nich ale umíme více mluvit. A to i ve veřejném prostoru.

Určitě si téma duševního zdraví v posledních letech ukusuje více a více pozornosti a přestává být tabu. Ve školách si všímám nástěnek o duševním zdraví a podobně. A není to jen o institucích, ale třeba prakticky ve všech seriálech na Netflixu je alespoň jedna postava, která má nějaký duševní problém. Někteří influenceři točí na sociální sítě podrobná videa o duševním zdraví, vyprávějí svůj příběh o tom, jak šli poprvé k psychologovi nebo psychiatrovi. To také napomáhá tomu, aby se téma posouvalo a častěji otevíralo.

Jak se s tématem duševního zdraví vypořádávají školy? 

Pracují s ním dostatečně? Mnoho škol už intenzivně pracuje na tématu duševního zdraví, co se týče prevence, a to právě zmiňovanými nástěnkami nebo různými besedami s odborníky. Pedagogové se ale bohužel dostávají do náročných situací v případech, kdy má některý jejich žák závažné psychické problémy. V tu chvíli musí učitel skloubit roli běžného pedagoga, který vede výuku, a částečně i odborníka na duševní zdraví, přestože jím vlastně není. 

Co by českému školství v tomto směru pomohlo? 

Určitě by to bylo právě využití většího množství odborníků. Nemluvím jen o školních psycholozích, ale o navýšení počtu studentů psychologie a s nimi pak dostupných odborníků. Aby se k mladým lidem dostávala odborná pomoc rychleji. My se tu totiž snažíme o prevenci, ukazujeme dětem, že problémy se dají řešit odbornou pomocí, ale ony na ni pak čekají několik měsíců. 

V jakém momentu jste si řekla, že pomůžete tomu, aby se o duševním zdraví mluvilo víc? 

Celá myšlenka vznikla čirou náhodou během hodiny angličtiny, kde jsem o tom diskutovala se svojí spolužačkou. Předcházelo tomu ale mnoho impulsů. Jedním byla moje účast na psychologické olympiádě, kde jsme zhlédli představení o mladé dívce, která kvůli šikaně spáchala sebevraždu. Dalším třeba to, že jsem měla spolužačku, která měla psychické problémy a hodně jsem to s ní prožívala. Takže jsem viděla na vlastní oči, jak velké to téma je. A filmová tvorba mi byla vždycky nějakým způsobem blízká, tudíž z toho vznikl právě projekt Naděje. 

Můžete svůj projekt a film více představit?

Jedná se o studentský film, který reflektuje téma duševního zdraví a sleduje osudy tří dospívajících dívek, které se potýkají s těžkými životními situacemi. Na 45minutový hraný film pak navazuje moderovaná diskuze pro žáky a žákyně osmé a deváté třídy základní školy nebo pro první a druhé ročníky střední školy. Cílem zhruba dvouhodinového programu je otevřít téma duševního zdraví. 

Vy jste téma otevřela ve filmu. To je celkem náročná disciplína.

Ano, v první moment jsem netušila, jak náročné to bude. Myšlenka byla, že podle knihy Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové natočíme přibližně desetiminutový film. Rozhodně na začátku nebyla idea 45minutového hraného filmu, který natáčí štáb z filmových škol. Sílu audiovizuální tvorby vidím v tom, že se tam dají autenticky vyobrazit pocity a prožitky. 

Ve filmu jste byla scénáristkou, producentkou, ale zároveň jste i hrála jednu z hlavních postav. 

Co pro vás byla největší výzva? Nejnáročnější byla role producentky. Shánět finance nebo třeba lokace pro natáčení mi přinášelo obrovské množství stresu a nejistoty. A potom asi herectví, protože jsem předtím v žádném filmu nehrála. Moje postava navíc byla na vozíku. Bez vlastní zkušenos- ti pro mě bylo velmi těžké se napojit na někoho, kdo přišel o možnost chodit. Hodně jsem tápala, jak to zahrát, aby to působilo autenticky, nebylo to pro někoho zraňující nebo to naopak nepůsobilo směšně.

Jak jste se na roli připravovala? 

Moc mi pomohl můj strejda, který měl v 18 letech úraz a od té doby je na vozíku. Probírali jsme spolu, jaké to pro něj bylo, co prožíval. A mimo jiné nám pomohl i po praktické stránce, kdy nám pro natáčení půjčil svůj vozík. Když jsem mu pak film pouštěla, měla jsem velký strach, co na to řekne. Ale on potvrdil, že přesně takhle se cítil, že to je zahrané autenticky.

Jak žáci a studenti na snímek reagují? 

Úplně neuvěřitelně. Hned po druhém promítání se jedna studentka svěřila, že jí některé scény připomněly přesně to, co žije. A že si díky filmu začala uvědomovat, že sebevražda není řešením jejích problémů. Nakonec mi poděkovala s tím, že jí projekt otevřel oči. V ten moment jsem věděla, že dělám něco, co má smysl. Většinou jsou žáci z filmu opravdu nadšení a při debatách jsou aktivní. Překvapilo mě, že spousta z nich ví, co je aplikace Nepanikař, která poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc a kontakty při psychických problémech. 

Film není jenom o teenagerech, ale i o rodičích. Jsou jejich reakce podobné?

Je pravda, že rodiče a obecně dospělí, třeba i pedagogové na film reagují intenzivněji než studenti. Rodiče totiž třeba až ve filmu poprvé vidí, co dělá jejich dítě, když je zavřené v pokojíčku. Co se mu honí hlavou, když na něj křičí kvůli špatným známkám a podobně. Někteří rodiče po filmu plakali i několik desítek minut a chodili za mnou rozhodnuti, že si půjdou popovídat se svými dětmi.

Projekt jste odstartovala v 17 letech. Co pro vás bylo v takto mladém věku nejtěžší?

Asi ta nezkušenost a nevědomost. Často jsem vůbec netušila, jak se věci mají správně dělat, jak by některé postupy měly vypadat. Čekala jsem, že některé přípravy budou rychlejší, ale nakonec třeba velmi dlouho trvalo jen zařídit lokace pro natáčení – tři byty pro tři hlavní postavy. Některé z nich nám pak vyšly až těsně před natáčením. To bylo dost stresující. Naopak mě překvapilo, že samotné natáčení probíhalo poměrně rychle.

Co byste si přála, aby si lidé po zhlédnutí filmu odnesli?

Asi uvědomění, že téma duševního zdraví se týká všech a že je strašně důležité dbát i na prevenci, ať už se jedná o vztahy, o nějakou sebepéči a podobně. A hlavně, aby mladí lidé, pro které to bylo vytvořené, věděli, že mají naději. Že pomoc existuje a že je to řešení, aby jim bylo lépe.

Jak se staráte o vlastní psychiku vy?

Hledám zdroje, které mi doplňují energii. Těmi jsou hudba a příroda. Když je toho na mě moc, jdu se projít do přírody nebo si zahraju na housle či piano.

Za Projekt Naděje jste převzala medaili hejtmana Pardubického kraje, která se uděluje osobnostem za mimořádný přínos regionu. Co to pro vás znamená?

Bylo to potvrzení, že projekt naplnil svůj hlavní záměr – je hotový, funguje a otevírá téma duševního zdraví mladých lidí napříč celou republikou. Zároveň je tato cena pro mě srdeční záležitostí. Můj dědeček ji dostal před čtyřmi lety za svůj celoživotní přínos v hudbě, tudíž jsme tu chvíli prožívali celá rodina společně. On ocenění dostal, když mu bylo 90, a já ve 20. Dlouho jsme to spolu probírali a bylo to dojemné. 

Letos jste se zapojila do univerzitního projektu Rozjeď to, díky kterému jste natočila další film. O čem je?

Je to krátkometrážní dokumentární snímek, který pojednává o tom, jak AI změní budoucnost lidstva. Nejdříve jsem se ptala lidí v ulicích Pardubic napříč generacemi na to, čeho se ohledně AI obávají, zda vidí nějaké přínosy, jestli ji využívají a podobně. Potom navazuje konverzace s akademiky z Fakulty filozofické naší univerzity, kteří vizi budoucnosti doplňují odbornými poznatky, a také konverzace s umělou inteligencí samotnou.

To je po duševním zdraví úplně jiné téma… 

Ale je to opět téma, které hýbe společností a které se dotýká všech oblastí a sfér.  Souvisí i s oblastí duševního zdraví a mezilidských vztahů, jelikož mnoho lidí s AI konzultuje své osobní problémy a existují dokonce případy, kdy lidé s AI navázali romantický vztah. 

Jaké všechny otázky film otevírá?

Například co se s námi, lidmi, bude dál dít, jak se bude proměňovat naše kritické myšlení, jak se budeme přeměňovat jako společnost. Zároveň řeší otázky kyberbezpečnosti a schopností rozpoznávat dezinformace a podobně.  Dokument obsahuje také otázku hodnoty člověka – jak najít svoji hodnotu, když budeme mít technologii, která je inteligentnější než my. 

Vy jste studovala střední zdravotnickou školu, ale na UPCE studujete Religionistiku. Proč taková změna?

Religionistiku jsem šla studovat tak trochu náhodou, ale byla mi blízká proto, že jsem se v 15 letech nechala pokřtít a téma náboženství, spirituality a podobně mi přišlo velmi zajímavé. A musím říct, že je to opravdu skvělý obor. Člověku pomáhá odhalovat obraz nejen jeho samotného, ale i celé společnosti. Zároveň mě překvapilo, jaké možnosti nabízí, protože mám příležitost rozvíjet svou filmařskou tvorbu, což je oblast, které se chci věnovat. Chci využívat film jako prostředek k otevírání společenských témat. 

 Váš nejnovější film se dotýká právě religionistiky…

 Ano, v předmětu Náboženství a populární kultura jsme diskutovali o sociologii náboženství, ale i o tom, jak se některé formy náboženství mohou promítat do různých kulturních akcí nebo třeba do sportu. Moje spolužačka ze střední školy je obrovská hokejová fanynka. Šla jsem s ní na zápas a snažila jsem se tam zachytit různé symboly a prvky z religionistiky a sociologie. Natočila jsem asi 130 záběrů situací, reakcí a pokřiků. Potom jsme spolu vedly rozhovor o tom, co pro ni hokej znamená. Ve filmu chci zkusit ukázat, že i hokej může pro někoho přesáhnout definici koníčku a stát se smyslem života. A to má kořeny jak v religionistice, tak v sociologii. 

Mají hokej a náboženství nějaké společné symboly?

Silné je téma totemismu. Lidé vlastní dresy, pokřikují různé chorály a mezi nimi létají všechny možné vlajky. Netýká se to jen stadionu, promítá se to i do jejich domácností, kde mají dresy vyvěšené, tudíž ho uctívají i ve svém domácím prostředí. Zápasy jsou pro ně něco posvátného, něco naprosto výjimečného. Sami říkají, že emoce a pocity, které zažívají třeba při gólu, nezažívají při ničem jiném.

Co byste vzkázala 17leté Dominice, která stála na počátku prvního projektu?

Ať se nevzdává. Ať je připravená na to, že přijdou překážky, ale že všechno stojí za to, protože to pomůže mnoha mladým lidem. Hlavní, s čím člověk odejde, je zkušenost. A ta pramení z toho, že se člověk prostě nevzdá a jde dál.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Published: 27.10.2026

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek se zúčastnil oslav 108. výročí vzniku samostatného Československého státu. Na náměstí Čs. legií v Pardubicích položil květinový dar u pomníku T. G. Masaryka.

„Vznik samostatného Československa 28. října 1918 byl výsledkem odvahy, vytrvalosti a schopnosti převzít odpovědnost za vlastní budoucnost. I dnes záleží na tom, jak dokážeme rozhodovat, nést důsledky svých činů a přispívat k rozvoji společnosti. Pro české univerzity to znamená předávat znalosti a rozvíjet výzkum, ale také vést další generace k tomu, aby dokázaly samostatně uvažovat, jednat odpovědně a hledat řešení důležitých výzev současného světa,“ zdůraznil rektor prof. Libor Čapek.

Rektor se také připojil k hostům ceremoniálu předávání státních vyznamenání prezidentem republiky na Pražském hradě.

Published: 27.10.2026

Derby východočeských univerzit ovládl celek UPCE. Hokejový tým Riders Univerzita Pardubice zvítězil nad týmem Univerzity Hradec Králové UNIted HK 5:1. 

Tradiční derby dvou východočeských rivalů se konalo na domácí půdě vítězů, v enteria areně v Pardubicích. 

Děkujeme reprezentantům UPCE za skvělý výkon a našim fanouškům za podporu a vytvoření neuvěřitelné atmosféry.

Foto: Riders Univerzita Pardubice

Published: 27.10.2026

Osm vědeckých osobností Univerzity Pardubice se zařadilo do prestižního mezinárodního žebříčku dvou procent nejcitovanějších vědců světa. Hodnocení, na jehož základě se těchto osm akademiků do žebříčku zařadilo, se vztahuje k citačnímu ohlasu jejich vědecké práce za rok 2025.

Mezi úspěšné badatele patří prof. Petr Hájek, prof. Jiří Málek, prof. Filip Bureš, prof. Svatopluk Zeman, dr. Roman Svoboda, prof. Michal Holčapek, prof. Pavel Jandera a prof. Libor Dostál. Jejich zastoupení dokládá mezinárodní dosah výzkumu univerzity zejména v oblasti chemických, fyzikálních a informačních věd.

Nejvyššího celosvětového umístění z vědců univerzity dosáhl prof. Petr Hájek, který obsadil 19 426. místo podle souhrnného citačního ukazatele bez započtení autocitací. Jeho vědecké publikace získaly v roce 2025 celkem 895 citací od jiných autorů.

Žebříček vychází z metodiky vyvinuté analytiky ze Stanfordovy univerzity ve spolupráci se společností Elsevier. Autoři jsou posuzováni v rámci 20 hlavních vědních oblastí a 174 podoborů a sleduje se jak dlouhodobý citační ohlas, tak výsledky za jednotlivý rok.