Vážené kolegyně a kolegové, milé studentky a studenti,
rád bych vás oslovil se začátkem nového akademického roku na naší univerzitě. 

Chci přivítat více než tři tisíce nových studentů, kteří úplně poprvé vstupují do učeben, laboratoří a prostor fakult Univerzity Pardubice. Věřím, že přinesete novou energii na naši vysokou školu, zamilujete si svoje obory, oblíbíte svoje pedagogy a se stejnou vášní si také budete užívat náš kampus, blízkost centra Pardubic nebo genius loci prostředí Fakulty restaurování v Litomyšli.  

Být vysokoškolákem znamená přemýšlet nad tím, kam chci v životě směřovat, ale také se zajímat a být součástí komunity. Claim naší univerzity „Najdi svoji identitu“ vystihuje šanci najít během studia sám sebe. Jsem si jistý, že během studia i zapojením se do aktivit univerzitních spolků nebo do sportovních a dalších akcí, které se na univerzitě nebo ve městě dějí, můžete najít přátelství na celý život. Ale také udělat z Pardubic opravdu univerzitní město. Jako absolvent Univerzity Pardubice to mohu potvrdit. 

Dovolím si přivítat v novém akademickém roce také naše kolegy, pedagogy a všechny zaměstnance univerzity. Chtěl bych vám popřát úspěch ve všech pracovních výzvách, které vás čekají, dobré vztahy s kolegy, přísliby nových spoluprací a dostatek trpělivosti a zaujetí. Všichni máme ten stejný cíl. Chceme být součástí respektované univerzity, která mladým lidem poskytuje kvalitní vzdělání i bezpečné zázemí a nám dobré podmínky pro práci. 

Jsme jedna komunita, jedna univerzita. Přeji všem úspěšný akademický rok.

Těším se na spolupráci!

prof. Ing. Libor Čapek, Ph.D., 
rektor

Letní škola BIM modelování, na jejíž organizaci se spolupodílela Katedra dopravního stavitelství, jsme tentokrát přivítali na naší fakultě. 

Studenti z osmi středních škol se celý týden školili v dovednostech a znalostech v oblasti digitalizace staveb.

Vyzkoušeli si sběr dat v terénu − v exteriéru i ve vybraných objektech kampusu Univerzity Pardubice.   Dále se seznámili s technologiemi laserového skenování moderní metodou sběru 3D dat objektů s následným využitím mračna bodů.  

Informační modelování staveb, známé pod zkratkou BIM, je součástí dlouhodobého trendu digitalizace stavebnictví, která má za cíl zefektivnit procesy v rámci celého životního cyklu staveb. Od jejich projektování, přes výstavbu až po jejich užívání a s tím spojenou správou nemovitostí.

Letní škola BIM modelování vznikla díky partnerům:

https://www.czbim.org/predstaveni-a-poslani/

https://www.gefos-leica.cz/

https://www.prodin.cz/

https://www.agentura-cas.cz/

https://www.dalux.com/cs/

https://graphisoft.com/solutions/archicad/archicad-26

Těšíme se na další letní školu BIM!

Zde si můžete prohlédnout fotografie z celého týdne.

Zapojte se do soutěže, kterou jsme připravili společně s BESIPem.

Jak soutěž funguje?

Vyberte si jedno z témat a vytvořte projekt, který pomůže zlepšit bezpečnost silničního provozu v Pardubicích. Projekt může být grafický, technický multimediální nebo úplně jiný. Záleží pouze na vaší kreativitě. 

Projekt odevzdejte do 30. 11. 2023 na email: pak.besip@mdcr.cz

Vyhlášení proběhne 11. 12. 2023 na Univerzitě Pardubice. 

Jaká jsou témata?

Sdílené stezky

Chůze s mobilním telefonem nebo se sluchátky

Bezpečné přecházení

Elektromobilita

Bezpečně Pardubicemi

Návykové látky u cyklistů

Co můžete vyhrát?

Hlavní cenou je elektrokoloběžka.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, 
milé studentky, milí studenti

Univerzitě Pardubice a jejímu rektorovi záleží na komunikaci, proto vás i tento akademický rok zveme na pravidelná setkání a chaty.

Máte otázky k financování vysokých škol? Zajímáte se o plánované změny?  

Přijďte ve středu 20. září na setkání s rektorem a ptejte se na vše, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. 

Od 14:00 do 15:30 bude rektor odpovídat na vaše otázky v bistru LABORKA, na Fakultě chemicko-technologické. 

Využijte příležitosti a potkejte se s rektorem UPCE. 

Na setkání s vámi se těší
prof. Libor Čapek, rektor Univerzity Pardubice

Univerzita Pardubice navštívila studenty čtyř gymnázií v Pardubickém kraji. Během dvou týdnů naši akademici a studenti prezentovali středoškolákům možnosti studia i vědecké poznatky zábavnou formou.  

Stovky žáků gymnázií v Pardubicích, Chrudimi, Poličce a v Jevíčku se aktivně zapojily do pokusů a výkladů našich fakult. Nadchli je nejen chemické pokusy, ale také zajímavé informace z dopravy a bezpečnosti provozu. Absolvovali ekonomické kvízy a otestovali si také svoje jazykové znalosti němčiny. Sami si také vyzkoušeli hmatové vjemy, prostudovali rentgenologické snímky a poznali funkce zdravotnických modelů.

Univerzita v pohybu bavila a vzdělávala žáky Gymnázia Pardubice, Dašická, Gymnázia Polička, Gymnázia Josefa Ressela, Chrudim a Gymnázia Jevíčko. 

Studenti z Univerzity Pardubice přivezli z letošních Českých akademických her několik medailí. Z 35 reprezentantů UPCE se na stupních vítězů umístilo 7 vysokoškoláků.  

Ve výsledkové listině se objevili na předních pozicích

• Pavla Kvasničková (Fakulta chemicko-technologická) - atletika, běh na 200 a 100 metrů, zlatá a stříbrná medaile
• Petr Šmakal (Dopravní fakulta Jana Pernera) - vodní slalom a sjezd C1, stříbrná medaile
• František Pihera (Fakulta zdravotnických studií) a Lukáš Nejman (Fakulta ekonomicko-správní) - beach volejbal, bronzová medaile
• Andrea Heřmánková (Dopravní fakulta Jana Pernera) - stolní tenis, čtyřhra, bronzová medaile
• Klára Šimánová (Fakulta ekonomicko-správní) - plavání, 100m znak, bronzová medaile
• Lukáš Gleich (Fakulta chemicko-technologická) - judo, 100+kg, bronzová medaile

Gratulujeme k umístění a všem našim sportovcům děkujeme za skvělou reprezentaci univerzity!

Republiková univerzitní sportovní akce roku se konala druhý zářijový týden. Organizátorem letošního ročníku her byla Univerzita Palackého v Olomouci. 

Středoškoláci se příští týden setkají na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Cílem je letní škola BIM modelování, která láká především studenty stavebních středních škol, kteří se zabývají digitalizací staveb. 

Informační modelování staveb, známé pod zkratkou BIM, je součástí dlouhodobého trendu digitalizace stavebnictví, která má za cíl zefektivnit procesy v rámci celého životního cyklu staveb. Od jejich projektování, přes výstavbu až po jejich užívání a s tím spojenou správou nemovitostí.

Během týdenní Letní školy si středoškoláci vyslechnou přednášky odborníků z praxe a budou se také věnovat pasportizaci stávajících staveb metodou BIM a sběru dat pomocí 3D laserových technologií. „Studenti si vyzkouší praktický sběr dat v terénu jak v exteriéru areálu, tak i ve vybraných objektech kampusu Univerzity Pardubice. Na sběr dat navážou zpracováním mračen bodů jako ideálního podkladu pro zpracování modelu na principu 3D/BIM pasportu stávajícího stavu budov. S tím souvisí potřeba osvojit si modelovací nástroje a efektivní techniky modelování stavebních konstrukcí,“ uvedlIng. arch. Petr Vaněk, II. místopředseda představenstva spolku Odborná rada pro BIM.

Data, která v rámci pasportizace objektů vznikají, jsou důležitá při plánovaných rekonstrukcích staveb a mohou být cenným modelovým základem při správě nemovitostí. Studenti ale nebudou trávit čas pouze u počítačů, čekají je ukázky nejmodernějších technologií zaváděných do stavebnictví. Uvidí například robotického psa, laserový autonomní skener pro sběr dat ze vzduchu nebo trenažér bagru.

„Studenty středních škol stavebních čeká na Univerzitě Pardubice nabitý týden s bohatým programem. Věříme, že workshopem získané zkušenosti zúročí ve svém dalším studiu například na naší fakultě, kterou budou mít šanci také poznat,“ uvedl děkan Dopravní fakulty Jana Pernera doc. Libor Švadlenka.

Spolek Odborná rada pro BIM vznikl jako nezávislá platforma pro popularizaci, propagaci a standardizaci pro rozvoj BIM v ČR v roce 2011. Cílem aktivit BIM Akademie je organizování workshopů, přednášek, exkurzí, které mají studenty seznámit s nejmodernějšími technologiemi v oblasti digitalizace stavebnictví. 

Univerzita Pardubice je v pohybu a nechyběla ani na Sportovním parku Pardubice. Na populárně-naučném a zážitkovém stanovišti Science Point prezentovali naši studenti a akademici vědu poutavou formou.

Od pondělí až do neděle jsme po celé dny nabízeli malým i velkým zájemcům interaktivní ukázky, kvízy a demonstrace z nejrůznějších oborů všech našich 7 fakult. Návštěvníci se zapojili do sportování s angličtinou, sledovali, co oko sportovce nevidí a vyzkoušeli si, jak se bezpečně pohybovat na silnici. Poslední dny si natrénovali ošetření různých poranění, nechali se ohromit chemickými pokusy a zábavnou moderní technikou.

Prohlédněte si týden na univerzitním Science Point v naší fotogalerii. Děkujeme všem popularizátorům vědy i tisícům návštěvníků.

Náš student Martin Burda přivezl z univerziády nejcennější kov - zlatou medaili! Naši studenti a současně vrcholoví sportovci se účastnili společně s další stovkou českých reprezentantů Letních světových univerzitních her v Číně. V šestém největším tamním městě Chengdu se hry konaly od 28. července do 8. srpna 2023. 

Matěj Burda, student Fakulty chemicko-technologické, byl součástí největšího českého úspěchu na světových univerzitních hrách za posledních 30 let. Společně se svým týmem basketbalistů porazil ve finále Brazílii a získal zlato. Matěj nám po turnaji sdělil svoje pocity: „Těžko se mi stále hledají slova. V takové euforii jsem asi v životě nebyl, je to jeden z největších úspěchů mé dosavadní kariéry! Nikdo nečekal, že bychom se mohli dostat tak daleko. Jsem za to hrozně rád, byli jsme super parta a táhli jsme všichni za jednoho a dokázali jsme to jako tým. Byla to pro mě obrovská zkušenost, hrát v hale před 12 tisíci diváků, poznat čínskou kulturu a být na jednom místě s dalšími 15 tisíci sportovců. Moc jsem si to užil a beru to jako jeden z nejhezčích zážitku vůbec.”

Matěj je členem programu UNIS, který podporuje mladé sportovce při jejich studiích a zároveň hraje nejvyšší basketbalovou soutěž za BK Pardubice.

Mezi velké naděje české reprezentace na univerziádě patřil také plavec Jan Čejka, který studuje Fakultu elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. V Chengdu se probojoval úspěšně do finále na 200 m znak, ve kterém skončil na skvělém 5. místě. „Univerziádu jsem si strašně moc užil, byla to opravdu velkolepá akce a já jsem velice vděčný za možnost reprezentovat Českou republiku a Univerzitu Pardubice. Mám velkou radost z toho že se mi povedlo probojovat se až do finále, jen mě trochu mrzí, že se mi nepodařilo zaplavat osobní rekord nebo rychlejší čas. Na bazéně i v celém Českém týmu panovala super atmosféra a všichni jsme se podporovali,” zhodnotil hry Jan. 

Oběma našim zástupcům děkujeme za fantastickou reprezentaci a přejeme mnoho úspěchů v dalších sportovních kláních! 

Foto: Česká asociace univerzitního sportu/archiv Matěje Burdy/archiv Jana Čejky 

Topič na lokomotivě, který má k ruce svého tlumočníka. To je světová rarita. Pro absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera Ladislava Crhu, který obsluhuje kotel parní lokomotivy na německé úzkokolejce v Žitavě ale každodenní realita. Jazykovou bariéru v nové práci rychle odbourává.

Jezdíte vlakem i mimo práci?

Jezdím. Své první auto jsem si pořídil teprve vloni. Jako strojvedoucí pracuji 15 let a vždy jsem dojížděl do práce vlakem. Jenže dřív jsem pracoval v nákladní dopravě, takže nevadilo, že jsem občas zaspal a přišel pozdě. Mohl jsem jet dalším vlakem. Jenže na osobní dopravu čekají lidé, ta musí jet včas. Když jsem jednou zaspal, musel jsem jet na nádraží taxíkem, abych stihl svůj vlak. V tu chvíli jsem vyhodnotil, že je čas si pořídit auto, protože je to jistější (smích). 

Kde se ve vás vzala láska k železnici?

K železnici mě přivedl táta, který je strojvedoucí. Jako malý kluk jsem s ním chodil do práce. Už v pěti letech jsem se domáhal, aby mě vzal na motorák a dovolil mi se s ním rozjet. Naprosto mě vlaky učarovaly a hned jsem si je zamiloval. Dodnes mám rád pocit, že můžu řídit vlak, a ten pohled na koleje, které mi utíkají pod mašinu.

Jaká byla vaše cesta k funkci strojvedoucího? 

Cesta to nebyla vlastně vůbec snadná, protože v páté třídě se zjistilo, že špatně vidím na dálku. V tu chvíli se mi zhroutil svět a rozplynul největší sen. V roce 1989 totiž platilo, že strojvedoucí nesmí mít brýle a musí patřit do takzvané smyslové skupiny jedna, jak se tehdy rozlišovalo. Kdežto výpravčí už mohl mít brýle a mohl spadat do smyslové skupiny dva, v níž jsem se najednou ocitl. Zjistil jsem, že mašinu nebudu moct řídit, takže jsem začal na střední škole studovat na výpravčího. 

Nakonec z vás ale strojvedoucí přece jen je. 

Umožnil mi to vědecký pokrok. Ke konci studia na Univerzitě Pardubice, kde jsem studoval obor Dopravní prostředky, jsem se dozvěděl, že mohu jít na laserovou operaci, která mi vadu odstraní. Znovu jsem začal doufat, že ze mě jednou strojvedoucí opravdu bude.

Co jste tedy musel udělat, abyste se jím mohl stát?

Po škole jsem nastoupil na drážní úřad, kde jsem se teprve dozvěděl, co to obnáší. Byl jsem také v Klubu přátel lokálky v Kamenickém Šenově, který měl licenci, takže jsem se tam mohl zaučovat. Musel jsem absolvovat zákonité zkoušky s jízdou před komisí. V roce 2007 jsem vše splnil a mohl jsem nastoupit k Českým dráhám. 

Můžete řídit i parní lokomotivu. Na ni jste musel získat další papíry?

Je to tak, měl jsem jen oprávnění na motorovou trakci, takže jsem mohl jezdit jen s motorovými lokomotivami a vozy. Když jsem ale jezdil s nákladními vlaky, přestoupil k nám strojvedoucí z turnovského železničního spolku. Potkávali jsme se v Liberci na raportce, tedy v místnosti, které také říkáme fírcimra (místnost, šatna pro strojvedoucí – pozn. red.), a on mě lákal, ať s nimi jdu jezdit parní lokomotivou 310 kolem Turnova. 

A vy jste šel.

Chodil jsem tam nejdříve na brigády a zaučoval jsem se jako topič. Když jsem odpracoval stanovený počet hodin, šel jsem zase ke zkouškám a získal certifikát pro obsluhu lokomotivních kotlů. To odstartovalo další proces. V tu chvíli jsem totiž mohl přejít na pravou stranu strojvůdcovské budky, která je vyhrazená pro strojvedoucího. Opět jsem se musel nejdříve učit řízení lokomotivy a poté složit zkoušky, aby se ze mě stal strojvedoucí na páře.

V Německu jste ale nastoupil na pozici topiče. Není to krok zpět?

Může se to tak zdát, ale je to naprosto pochopitelné. Není to jako u auta, že s českým řidičákem můžu jezdit bez problému i v Německu. Za hranicemi mají na dráze jiné předpisy, v tomto případě navíc v němčině, jinou návěstní soustavu a trochu jiné zvyklosti. Prohlédli si všechny mé papíry a oprávnění, která jim stačila na to, abych mohl obsluhovat kotle. I tak si nejdříve prověřili, zda všechno opravdu umím. Když pustí na koleje člověka, musí mít jistotu, že je opravdu kompetentní.

Jak jste práci získal? V Německu nemají dostatek lidí, kteří by chtěli jezdit na páře?

Řekli mi o ní známí z jednoho německého spolku, protože věděli, že tam několik lidí půjde do důchodu. Je možné, že Němcům toto místo přijde špatně placené, protože je to špinavá práce. Máte ruce neustále od oleje, ale pro mě je to taková ta čistá špína. Někteří by třeba zájem měli, ale zase se bojí zodpovědnosti. Řízení lokomotivy a vlaku je velmi zodpovědná práce a lidí, kteří jsou ochotni tuto zodpovědnost přijmout, je málo.

Takže raději přijali Čecha i za tu cenu, že mu museli sehnat tlumočníka. Je tento postup obvyklý? 

Není to obvyklé, dokonce to prohlašovali za světovou raritu. Pro jistotu se mnou první měsíc do služby chodili dva tlumočníci, kteří se u mě střídali, abych se řádně zaučil. Německy trochu mluvím, ale ne všemu rozumím, takže mi překládali komunikaci se strojvedoucím. 

Máte v plánu se němčinu doučit?

Určitě, už na tom pracuju. Není to jen o běžné mluvě, ale musím se především doučit různé technické pojmy. Rozumím, že mám jít třeba namazat mašinu a podobně, ale v mnohých oblastech mám stále mezery. Primárně se musím doučit vše kolem lokomotiv, pak teprve si němčinu vyšperkuju tak, že budu schopný bez přípravy mluvit třeba i o pěkných ženských (smích).

Co je úkolem topiče? 

Starat se o kotel a vyrobit páru pro pohon parního stoje. Zkrátka zařídit, aby měl strojvedoucí vždy dostatek páry pro pohyb lokomotivy. Aby v kotli vznikla pára, je potřeba mít v něm vodu a pod ní topit, v mém případě černým uhlím. Když přijdete do budky strojvedoucího, uvidíte tam většinou dvě skleněné trubičky, takzvané vodoznaky, kde lze sledovat hladinu vody v kotli. Hlídat, aby voda neklesla pod nejnižší stav, je to nejdůležitější. Může se stát, že topič špatně přiloží a klesne tlak, ale to není takový problém, jako když dojde voda, to je průšvih. Je to na vrácení papírů na lokomotivu, protože může dojít i k výbuchu kotle. 

Budete do budoucna usilovat o roli strojvedoucího na této mašině?

Je to mým přáním. Ale jsem tam od května, takže na to je ještě čas. Nechávám tomu volný průběh. Abych ukojil potřebu řídit vlak, občas si ve svém volnu zajezdím jako strojvedoucí v Česku. I proto abych si osvěžil české předpisy a udržel se v kondici.

Nyní jezdíte na Žitavské úzkokolejce. Co je to za trať?

Je to německá úzkokolejná železnice blízko hranice s Českou republikou. Tyto železnice se v Sasku začaly hojně stavět po roce 1880 především v méně hospodářsky rozvinutých a horských oblastech. Už v roce 1884 se rozhodli postavit úzkorozchodnou trať do Reichenau (dnes polská Bogatynia – pozn. red.) a Markersdorfu (dnes polské Markocice– pozn. red.), což je u Heřmanic. Na tu později navázala úzkokolejka z Frýdlantu do Heřmanic, takže se z Frýdlantu pak dalo jet až do Žitavy. Odbočka na Oybin se postavila roku 1890. Část z Žitavy do lázeňských měst Oybin a Jonsdorf se zachovala do dnes. 

Lokomotivy tam jezdí každodenně?

Jezdí každý den. Za dob východního Německa bylo málo nafty a benzínu, takže běžně provozovali parní lokomotivy. Po roce 1990 už byla dráha pro běžnou dopravu do práce nepoužitelná, tak se přešlo na turistický a historický provoz. I tak ale zajišťuje drobnou dopravní obslužnost, některé děti tímto vlakem jezdí ze školy. Ale není to tak, že přijdete ráno v půl páté na vlak a přijede vám parní mašina, takový provoz už tam není. 

Co zajímavého tam na cestující čeká?

Jezdí tam třeba otevřené vozy, takže nad sebou nemáte žádnou střechu a můžete si užít krásný výhled do krajiny. Lidé v nich jezdí moc rádi. Mohou se nadýchat kouře z parní lokomotivy a prožívat tu pravou atmosféru (smích), ale také se zaposlouchat do chodu parního stroje. Trasa do lázeňských měst vede do kopce, takže lokomotiva je ve výkonu a dává o sobě vědět.

Kromě této rarity jste ale spojován také se Spolkem Frýdlantské dráhy. Co je jeho cílem?

Od narození bydlím ve Frýdlantu, odkud dříve vedla úzkokolejka do Heřmanic. Po válce území mezi Žitavou a Heřmanicemi zabrali Poláci a mezinárodní provoz po úzkokolejce přestal existovat. Do roku 1976 se jezdilo pouze na našem území. Když jsem byl malý kluk, tak tam ještě pořád ležely koleje. Trať postupně zarostla břízami a dalšími náletovými dřevinami a v 90. letech zmizely koleje úplně. Zůstaly nám jen náspy a spousta fotografií, které jsme nasbírali. Od mala to na mě ale velmi působilo, neustále jsem měl v hlavě, že u nás úzkokolejka byla. V roce 2004 jsme založili spolek s cílem část trati obnovit. Prioritou pro nás je obnovení kolejí od nádraží do výtopny, ve které provozujeme muzeum. Chceme zachránit úzkokolejku Frýdlant – Heřmanice v co největší možné míře. Kousek už jsme udělali. 

Jak vzpomínáte na studia na Univerzitě Pardubice?

Když jsem v roce 1997 nastoupil do prvního ročníku, věděl jsem, že se budu muset pořád učit. Ale bylo to zároveň období, kdy jsem si užíval studentského života. Večer jsme se potkávali v hospodě s lidmi z celé univerzity, na což rád vzpomínám. Poté jsem přešel do České Třebové, kde bylo tehdy dislokované pracoviště dopravních prostředků. Pokračovali jsme v takovém domácím prostředí, jelikož nás v ročníku bylo asi sedm. Mohli jsme zůstat ve škole třeba i celou noc a pracovat na počítači. Tam už se vše točilo kolem železnice.

Co vám univerzita do života dala?

Dala mi schopnost se vzdělávat pomocí knih a učebnic. Na střední škole jsem dostal knížky, k nimž jsem nemohl najít cestu, protože jsem jim nerozuměl. Kdežto na univerzitě jsem se naučil přijít do knihovny, posbírat pět knížek a z nich vyčíst vše potřebné. A hlavně jsem tomu obsahu díky studiu na univerzitě rozuměl. Vlastně jsem konečně pochopil i to, co do mě tloukli na střední škole a co jsem počítal těmi kilometr dlouhými vzorečky. Z toho dodnes čerpám. Porozuměl jsem technice a k tomu, co jsem se na výšce naučil, se neustále vracím.

Máte nějaký železničářský sen? Projet se na nějaké trati nebo mašině?

Chodím si do práce hrát s vláčky, a ještě za to dostanu zaplaceno. To už je splněný sen. Do Žitavy jsem šel, abych zažil pravidelný parní provoz, což se mi teď splnilo. Jediné mé přání je opravdu už jen být strojvedoucím na úzkokolejce. Tam bych vydržel klidně až do důchodu. Nemám sen jezdit nějakými rychlovlaky, dráhu prožívám spíše na lokálkách a regionální železnici, což je z dopravního pohledu dnes už okrajová záležitost. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.