V Týně nad Vltavou se v pátek konala konference Budoucnost regionální dopravy 2020. Pozornost mimo jiné vzbudil doc. Ing. Pavel Drdla, Ph.D. z Katedry technologie a řízení dopravy Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Podle něj jsou české a moravské kraje příliš malé a uměle stvořené na to, aby kvalitně zajistily železniční dopravu. Drdla kritizoval i tarifní chaos, který nastal s příchodem nového jízdního řádu. Vyjmenoval řadu různých systémů, podle kterých si různé kraje určují ceny (pásma, zóny, kilometry, atd.). „Neměli bychom dělat z cestujícího einsteina tarifních systémů v různých krajích,“ uvedl docent. Inspiraci by podle něj měli Češi hledat ve Švýcarsku. 

Jak hodnotíte situaci, která v polovině prosince nastala v regionální železnici, a především často zmiňovaný tarifní zmatek?

Situace se v České republice po 15. prosinci 2019 výrazným způsobem zkomplikovala. Jsou pochopitelné obavy cestujících z určité nepřehlednosti a bohužel už jsou i první náznaky úbytku cestujících. Cestující tyto změny považují za nepohodlné a nejsou ochotní věnovat tolik času jejich studování. Bohužel se to projevuje odlivem cestujícím z veřejné dopravy. Neexistuje přitom jednoznačné stanovisko a jednotný postup, některé kraje jdou formou brutto smluv, jiné využívají netto smlouvy, a každý samozřejmě hájí svou pozici. Navíc jedna věc jsou cesty v rámci krajů a druhá jsou cesty na větší vzdálenosti přes krajské hranice, kde ta situace je vůbec nejsložitější. Požadovat po cestujícím odbavení pomocí několika jízdenek je nešťastné.

Může být řešením onen jednotný státní tarif, který připravuje rezort dopravy a který už měl být dávno hotov? A nebude vadit cestujícím, že bude vyšší než jiné jízdné?

Cestující jsou podle mě ochotni si za určitý komfort připlatit. Pokud ten rozdíl nebude markantní a ten tarif jim umožní lepší orientaci. Drobné zvýšení proto budou cestující akceptovat. Dnes se hodně diskutuje i o celosíťové jízdence, která by ale určitě neměla končit jen u železniční dopravy, ale měla by směřovat na veřejnou dopravu jako celek. Ale nesmí se zapomínat ani na jízdenky na jednotlivé jízdy, neboť řadě cestujících se síťové jízdenky z důvodů malé četnosti jejich cest nevyplatí.

Ve své prezentaci jste zmínil řekněme určitou nekoncepčnost při vzniku krajů, absenci spádovosti, porovnával jste jejich velikost se spolkovými zeměmi v Německu. Mohla by být řešením nějaká nadregionální integrace v podobě nějakých dopravních spolků?

Začnu tím srovnáním s Německem. Ve své prezentaci jsem naznačoval, že počet obyvatel jedné spolkové země vychází v průměru nad pět milionů obyvatel, kdežto v České republice při 14 krajích to vychází zhruba na tři čtvrtě milionu obyvatel. Pokud bychom chtěli kopírovat Německo, tak by to znamenalo, že bychom měli dva, maximálně tři územní celky. Což by zřejmě ze strany krajských samospráv nebylo asi správně pochopeno. Ale určitě se musí zohlednit i to, že bohužel (ať chceme, nebo ne) nejsou stávající kraje přirozenými celky. Vznikly sloučením několika okresů vzniklých v roce 1960, což znamená, že tyto kraje jsou umělé jednotky. A nemusí respektovat přirozenou dopravní spádovost. Co se týká té další části otázky: určitě nějaké řešení bude muset přijít. Doporučoval bych model Švýcarska, kde je sice více dopravců a více integrovaných systémů, ale cestující tím není nijak postižen. On si koupí jízdenku z bodu A do bodu B a už neřeší, se kterým jede dopravcem nebo v jakém se zrovna nachází integrovaném systému. To už je úloha těch, kteří si přerozdělují tržby. Tedy ani v České republice bychom neměli dělat z cestujícího einsteina tarifních systémů v různých krajích, vůbec by tím neměl být zatěžován.

Jak to udělat z administrativního hlediska? Nebylo by záhodno odebrat krajům pravomoc objednávat vlaky, nebo by měl stát zřídit nějakého nadregionálního integrátora a clearingové centrum tržeb?

To je zajímavá otázka. Jak jsem naznačoval, tak ten problém je spojen zejména s tím, že – lidově řečeno – je v České republice krajů mnoho. Potom i otázka toho řešení je velmi komplikovaná. Objevují se v jednotlivých návrzích náznaky změny kompetencí, ale těžko říci, jestli je to průchodné. Stát se to může jen na základě politického rozhodnutí. Pokud chcete znát čistě můj názor, pak u páteřní dopravy, kterou železniční doprava je, by si objednávka zasloužila návrat na celostátní úroveň. Oblast autobusové linkové dopravy by na úrovni krajů mohla zůstat. Ale i u ní by bylo na místě zvážit větší propojenost mezi kraji, protože bohužel i u autobusové dopravy působí hranice krajů jako značná bariéra dopravní obslužnosti.

Jsme na konferenci k budoucnosti lokálek. Jak ji vidíte vy?

Podle mého názoru je jediná jejich šance na budoucnost v provázanosti, tedy všechny druhy dopravy se musejí vzájemně doplňovat, a to nejen v rámci veřejné dopravy. Je to i otázka propojení s dopravou individuální, která se může s veřejnou dopravou výborně doplňovat, vzpomeňme třeba cyklověže nebo parkoviště P+R. Lokálky jako takové nemohou být ostrovem, pokud budou zapojeny do širšího kontextu, tak určitě budoucnost mají.

Rozhovor byl převzat zdopravy.cz

Pavlína Vágnerová měla ekonomické zaměření. Statistika ji ale nudila. Na doporučení kamaráda přestoupila na Dopravní fakultu Jana Pernera a zamilovala si logistiku. Aby zjistila, která logistická pozice je pro ni ta pravá, naskočila do Trainee programu ve ŠKODA AUTO. Nakonec tam zůstala a dnes pracuje na oddělení Plánování logistiky. Má ráda jednoduchost, selský rozum při plánování a je zastánkyní ekologických řešení.

Jak vás napadlo se do programu přihlásit?

Oslovila mě personalistka přes LinkedIn. A jelikož jsem měla kamaráda, který byl v programu přede mnou, tak jsem se přihlásila.

Co bylo dál?

Následovalo výběrové řízení, které pro mě bylo další výzvou. Mělo několik kol, přes které se kandidát musí dostat, až po Assesment center, kde vás hodnotí komise z řad manažerů firmy.

Čím je Trainee program zajímavý?

Je to program, který nabízí absolventům vysokých škol možnost vidět náplň práce na různých odděleních a najít tak místo, které je bude naplňovat a bavit. Dále v průběhu celého roku vám umožní studovat cizí jazyk nebo se školit v rámci sebe rozvoje. Největší benefit vidím v kontaktech, které v průběhu roku získáte.

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Po škole mi nebylo jasné, v jaké oblasti logistiky chci pracovat. Z tohoto důvodu mi přišlo super, že v rámci Trainee programu máte možnost rotovat po různých odděleních, kde můžete poznávat a vyzkoušet si náplň dané práce. Navíc za podpory svého mentora a koordinátora programu. 20 % náplně práce jsou i tzv. soft aktivity. Pomáháte organizovat eventy nebo se můžete školit. Také můžete absolvovat zahraniční rotaci – já měla možnost jet do Indie.

Co jste si z této cesty odnesla?

Z mého pohledu je to nádherná země plná kontrastů, kde na jedné straně vidíte všude poházené odpadky a pak jste ve čtvrti plné vil, parků a hotelů a nepoznáte, že byste byli v té „špinavé“  Indii, jak je známo z obrázků. Z pracovního hlediska vidím, že je důležité vzájemné porozumění a respektování obou kultur.  

Pro jaké oddělení pracujete dnes?

V rámci Trainee programu jsem rotovala v Logistice a mé hlavní místo je na Plánování logistiky, kde je moje mentorka vedoucí. Spolu jsme vytvořily rotační plán, napříč logistikou a ostatními odděleními, s nimiž spolupracují, jako je nákup, dispozice, operativní logistika a další. Na jednotlivých odděleních jsem dostala k vypracování jejich aktuální projekty, abych získala různé zkušenosti a díky podpoře jednotlivých pracovníků také kontakty pro mou cílovou pozici. Už v průběhu Trainee programu jsem dostávala nabídky na různá oddělení, ale nakonec jsem si zvolila pozici Specialista pro plánování logistiky výroby agregátů, kde s nabíhající elektromobilitou plánuji toky, plochy a logistické technologie pro výrobu náprav do elektrického vozu.

Co vás na práci nejvíce baví?

Na mé pozici mě baví různorodost mé každodenní práce a mladý kolektiv v kanceláři.

Elektromobilita a udržitelná mobilita je dnes velké téma. Jste příznivkyní ekologických řešení?

Ano jsem, ale zastávám ten názor, že každý musí začít sám u sebe a pozastavit se nad svojí ekologickou stopou a nemít v hlavě, že sám nic nezmůže. V dnešní konzumní době je pro lidi těžké si něco odepřít nebo přemýšlet nad tím, jestli to vůbec potřebujeme. Pořád jezdím do práce na kole, když někam cestuji, snažím se o sdílenou mobilitu, ale upřímně ne vždy jsou k tomu podmínky. Všeho s mírou!

Myslíte, že naši generaci v tomto ohledu čeká revoluce?

Nevím, jestli revoluce, ale je pozitivní, že se o tom již mluví a dostává se to do povědomí všech.

Na co z dob studií ráda vzpomínáte?

Na spolužáky, se kterými jsme vždycky čekali na chodbách před hodinou a kecali. Na město Pardubice, kde jsem jeden rok jezdila na koloběžce a další rok na kole, na brigádu v obchodě Náš Grunt. Nebo také na přestávky, kdy jsme si šli pro něco dobrého do bufetu u Dědka, nebo hned po škole zamířili zhodnotit celý den a život do Áčka.

Čím jste chtěla být?

Původně jsem měla zaměření ekonomické, ale pro mě se stala statistika nudnou, i když s cennými údaji. Až přes známého, který pracoval v logistice, jsem přestoupila na studium na dopravní fakultu. Líbí se mi totiž jednoduchost a nutné využití selského rozumu při tvorbě a plánování, aby všechno na sebe navazovalo a dávalo smysl. Obecně si myslím, že logistika je jako žilní systém, který zásobuje naše srdce a bez kterého by nemohlo fungovat.  

Ing. Pavlína Vágnerová vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera Univerzity Pardubice, obor Technologie a řízení dopravy. Původně studovala statistiku a stochastické metody na VŠE v Praze, ale pak přestoupila na studium logistiky na DFJP. Při škole byla na studijní stáži ve Finsku a na pracovní stáži ve Španělsku. Po promoci absolvovala Trainee program ve ŠKODA AUTO, kde momentálně pracuje na oddělení Plánování logistiky. V rámci rodinné firmy devátým rokem pomáhá organizovat semináře v oblasti osobnostního růstu a rozvoje.

Pavlína Vágnerová měla ekonomické zaměření. Statistika ji ale nudila. Na doporučení kamaráda přestoupila na Dopravní fakultu Jana Pernera a zamilovala si logistiku. Aby zjistila, která logistická pozice je pro ni ta pravá, naskočila do Trainee programu ve ŠKODA AUTO. Nakonec tam zůstala a dnes pracuje na oddělení Plánování logistiky. Má ráda jednoduchost, selský rozum při plánování a je zastánkyní ekologických řešení.

Jak vás napadlo se do programu přihlásit?

Oslovila mě personalistka přes LinkedIn. A jelikož jsem měla kamaráda, který byl v programu přede mnou, tak jsem se přihlásila.

Co bylo dál?

Následovalo výběrové řízení, které pro mě bylo další výzvou. Mělo několik kol, přes které se kandidát musí dostat, až po Assesment center, kde vás hodnotí komise z řad manažerů firmy.

Čím je Trainee program zajímavý?

Je to program, který nabízí absolventům vysokých škol možnost vidět náplň práce na různých odděleních a najít tak místo, které je bude naplňovat a bavit. Dále v průběhu celého roku vám umožní studovat cizí jazyk nebo se školit v rámci sebe rozvoje. Největší benefit vidím v kontaktech, které v průběhu roku získáte.

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Po škole mi nebylo jasné, v jaké oblasti logistiky chci pracovat. Z tohoto důvodu mi přišlo super, že v rámci Trainee programu máte možnost rotovat po různých odděleních, kde můžete poznávat a vyzkoušet si náplň dané práce. Navíc za podpory svého mentora a koordinátora programu. 20 % náplně práce jsou i tzv. soft aktivity. Pomáháte organizovat eventy nebo se můžete školit. Také můžete absolvovat zahraniční rotaci – já měla možnost jet do Indie.

Co jste si z této cesty odnesla?

Z mého pohledu je to nádherná země plná kontrastů, kde na jedné straně vidíte všude poházené odpadky a pak jste ve čtvrti plné vil, parků a hotelů a nepoznáte, že byste byli v té „špinavé“  Indii, jak je známo z obrázků. Z pracovního hlediska vidím, že je důležité vzájemné porozumění a respektování obou kultur.  

Pro jaké oddělení pracujete dnes?

V rámci Trainee programu jsem rotovala v Logistice a mé hlavní místo je na Plánování logistiky, kde je moje mentorka vedoucí. Spolu jsme vytvořily rotační plán, napříč logistikou a ostatními odděleními, s nimiž spolupracují, jako je nákup, dispozice, operativní logistika a další. Na jednotlivých odděleních jsem dostala k vypracování jejich aktuální projekty, abych získala různé zkušenosti a díky podpoře jednotlivých pracovníků také kontakty pro mou cílovou pozici. Už v průběhu Trainee programu jsem dostávala nabídky na různá oddělení, ale nakonec jsem si zvolila pozici Specialista pro plánování logistiky výroby agregátů, kde s nabíhající elektromobilitou plánuji toky, plochy a logistické technologie pro výrobu náprav do elektrického vozu.

Co vás na práci nejvíce baví?

Na mé pozici mě baví různorodost mé každodenní práce a mladý kolektiv v kanceláři.

Elektromobilita a udržitelná mobilita je dnes velké téma. Jste příznivkyní ekologických řešení?

Ano jsem, ale zastávám ten názor, že každý musí začít sám u sebe a pozastavit se nad svojí ekologickou stopou a nemít v hlavě, že sám nic nezmůže. V dnešní konzumní době je pro lidi těžké si něco odepřít nebo přemýšlet nad tím, jestli to vůbec potřebujeme. Pořád jezdím do práce na kole, když někam cestuji, snažím se o sdílenou mobilitu, ale upřímně ne vždy jsou k tomu podmínky. Všeho s mírou!

Myslíte, že naši generaci v tomto ohledu čeká revoluce?

Nevím, jestli revoluce, ale je pozitivní, že se o tom již mluví a dostává se to do povědomí všech.

Na co z dob studií ráda vzpomínáte?

Na spolužáky, se kterými jsme vždycky čekali na chodbách před hodinou a kecali. Na město Pardubice, kde jsem jeden rok jezdila na koloběžce a další rok na kole, na brigádu v obchodě Náš Grunt. Nebo také na přestávky, kdy jsme si šli pro něco dobrého do bufetu u Dědka, nebo hned po škole zamířili zhodnotit celý den a život do Áčka.

Čím jste chtěla být?

Původně jsem měla zaměření ekonomické, ale pro mě se stala statistika nudnou, i když s cennými údaji. Až přes známého, který pracoval v logistice, jsem přestoupila na studium na dopravní fakultu. Líbí se mi totiž jednoduchost a nutné využití selského rozumu při tvorbě a plánování, aby všechno na sebe navazovalo a dávalo smysl. Obecně si myslím, že logistika je jako žilní systém, který zásobuje naše srdce a bez kterého by nemohlo fungovat.  

Ing. Pavlína Vágnerová vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera Univerzity Pardubice, obor Technologie a řízení dopravy. Původně studovala statistiku a stochastické metody na VŠE v Praze, ale pak přestoupila na studium logistiky na DFJP. Při škole byla na studijní stáži ve Finsku a na pracovní stáži ve Španělsku. Po promoci absolvovala Trainee program ve ŠKODA AUTO, kde momentálně pracuje na oddělení Plánování logistiky. V rámci rodinné firmy devátým rokem pomáhá organizovat semináře v oblasti osobnostního růstu a rozvoje.

Vážené kolegyně a kolegové, milé studentky a studenti, příznivci naší fakulty,

jménem vedení Dopravní fakulty Jana Pernera a jménem svým přeji Vám všem do blížících se vánočních svátků hlavně hodně klidu a pohody s vašimi nejbližšími. Do nového roku pak hodně zdraví, štěstí a pracovních i studijních úspěchů.

Libor Švadlenka
děkan

Slavnostní předávání certifikátů vojenským technikům ze státu Burkina Faso za absolvování Kurzu celoživotního vzdělávání Theoretical and Practical Course for Aircraft Maintance proběhlo 22. listopadu 2019. Dopravní fakulta Jana Pernera zajišťovala tento prakticky a teoreticky zaměření kurz pro potřeby Vzdušných sil Armády státu Burkina Fasa ve spolupráci se společností Defcon, s. r. o. Celkem bylo proškoleno 24 vojenských techniků, z nichž je jedna žena, která je zároveň jejich velitelkou. Všem absolventům tohoto kurzu gratulujeme!

Ing. Lenka Machačová, oddělení pro vnitřní záležitosti a propagaci DFJP

Začátkem prosince proběhnul první ročník Ceny Laurina & Klementa, jejímž cílem bylo ocenit nadané studenty a jejich závěrečné práce, které psali ve spolupráci se ŠKODA AUTO. O finanční odměnu ve výši 80 000 korun se pak v napínavém finále utkalo 9 nejlepších z celkem 55 přihlášených bakalářských a diplomových prací. Náš absolvent, Petr Šulc, získal za diplomovou práci na téma Lepení spoje a jejich zkoušení v podmínkách dynamického zatěžování první místo! Absolventka Tereza Millichová se probojovala do finále a získala 30 000 Kč za závěrečnou práci na téma Přeprava vybraných materiálů pomocí milkrunu.

„Chtěl jsem dělat práci, která nebude jen do šuplíku, ale bude mít přínos v reálném světě,“ uvedl vítěz Petr Šulc ke své motivaci ke tvorbě závěrečné práce. Na ní podle svých slov pracoval přibližně rok a půl a byla dokonce tak inovativní, že postupy v ní si její autor nechal patentovat. Nejtěžší prý bylo přijít s nápadem na tvar zkušebního vzorku, který by fungoval. Za výhru 80 tisíc korun bude financovat nákup nového automobilu.

Finalisté své práce prezentovali před dvacetičlennou porotou složenou z odborníků ŠKODA AUTO a zástupců akademické sféry z předních českých univerzit. Studenti měli svou práci představit tak, aby byla srozumitelná, jak pro experty, tak pro neodborné publikum, a to v pevně stanoveném časovém limitu 8 minut. Práce byly dále hodnoceny zejména na základě odborného přínosu a možnosti aplikovat navržená opatření v prostředí ŠKODA AUTO; dále se posuzovaly prezentační dovednosti nebo inovativnost a originalita.

Zpracovaná témata měla opravdu široký záběr, od technického vývoje a designu přes výrobu, logistiku, marketing či HR. Finalisté se ve svých pracích zabývali tématy jako work-life balance v pracovním životě, datalogging hybridních vozů, influence marketing, využití IoT v systémech pro provoz lisovny nebo dimenzování vodičů pro osobní automobily.

Vysoká kvalita prezentací a profesionální výkony všech účastníků postavili porotu před nelehké rozhodování. Z prvního místa se nakonec radoval  Petr Šulc z Dopravní fakulty pardubické univerzity za diplomovou práci na téma Lepené spoje a jejich zkoušení v podmínkách dynamického zatěžování. Hlavní cenu – 80 tisíc korun a dvě VIP vstupenky na Mistrovství světa v ledním hokeji 2020 – mu předal Bohdan Wojnar, člen představenstva zodpovědný za oblast řízení lidských zdrojů. Zkrátka nepřišli ani finalisté, kteří si převzali certifikáty a finanční odměnu 30 tisíc korun.

 „Musím přiznat, že úroveň finále zcela předčila naše očekávání. Můžeme být jako firma hrdí na to, že máme ve svých řadách takto talentované studenty, ze kterých se poté rekrutují naši zaměstnanci. Už se těšíme na další ročník,“ uvedla Adéla Opekarová, koordinátorka pro spolupráci se školami. 

Studenti, kteří mají zájem psát nebo již píší svou závěrečnou práci ve spolupráci se ŠKODA AUTO, se mohou do dalšího ročníku hlásit od ledna do září příštího roku. Podmínkou je úspěšná obhajoba práce do 30. 9. 2020.

Co je nového ve ŠKODA AUTO? 

Začněte také spolupracovat se ŠKODA AUTO již během studia - STÁŽE A VEDENÍ ZÁVĚREČNÝCH PRACÍ

Zdroj: ŠKODA AUTO, a.s.

Ing. Lenka Machačová, oddělení pro vnitřní záležitosti a propagaci DFJP

Na českých vysokých školách studuje mnohem víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných, neohrožuje to ale hodnotu titulů?

Vít POHANKA, moderátor
Na českých vysokých školách studuje několikanásobně víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, protože zatím zaostává za průměrem Evropské unie. Neohrožuje ale takové rychlé dohánění kvalitu studia a hodnotu vysokoškolských titulů? Natáčel jsem o tom na univerzitách v Pardubicích a v Olomouci a také na ministerstvu školství v Praze. Příjemný poslech pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus vám přeje Vít Pohanka.

Vít POHANKA, moderátor
Po chodbách Univerzity Pardubice procházejí desítky, možná spíš stovky studentů. Celkem jich tady získává vzdělání skoro 8 000, nejvíc v bakalářském studiu, přes 2 000 v magisterském a doktorandské studiu. Tak třeba Kristýna je ze Zábřehu na Moravě a v Pardubicích studuje ekonomiku a řízení podniků.

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
Nikdo z rodiny na vysoké škole nikdy nebyl a chtěla bych docílit toho, aby aspoň někdo z rodiny tohle dokázal. Myslím si, že i z ohledu vlastně zastoupení do nějaké firmy, tak pro lepší postavení, si myslím, že to je důležitý.

Vít POHANKA, moderátor
Dneska máte na výběr z mnoha vysokých škol v mnoha městech. Studujete v Pardubicích. Nebojíte se tak trošku, že třeba ten titul z Pardubic nebude braný úplně stejně, jako by byl třeba titul z Brna nebo z Prahy?

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
To si nemyslím. Já si myslím, že každá škola má různý typy vyučování, ale myslím si, že ten titul bude mít stejnou hodnotu jako na každékoliv škole, jak v Brně, tak v Praze.

Vít POHANKA, moderátor
Univerzita tady v Pardubicích vznikla v dnešní podobě v roce 1994. Předtím tady byla Vysoká škola chemicko-technologická. Tu ale ve srovnání s dnešními stavy navštěvoval jenom zlomek studentů a učil je zlomek vysokoškolských pedagogů. Má taková relativně mladá univerzita personální kapacitu zvládnout tak prudký rozvoj a udržet přitom kvalitu? Zeptal jsem se současného rektora a tím je profesor Jiří Málek.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Zas tak úplně mladá není, protože máme kořeny, které sahají 70 let hluboko. Příští rok si budeme připomínat v podstatě 70 let od začátku vysokého školství v Pardubicích, které je spojeno s poválečným obdobím. Čili kořeny jsou. Je tady tradice. Sedm desítek let je poměrně dlouhá doba, za kterou jsou schopni se etablovat velmi kvalitní učitelé s kontakty na přední světová pracoviště, což je hrozně důležité. A na tomto základě se samozřejmě univerzita rozšiřovala o další obory. Takže my dneska máme poměrně pestrou škálu oborů, které nabízíme našim studentům, z nejrůznějších oblastí, od ekonomických věd až po restaurování památek a uměleckých děl.

Vít POHANKA, moderátor
Získání titulu, ať už bakalářského nebo magisterského, není sice jedinou motivací, ale samozřejmě se hodí. Tak to aspoň vidí Věra, studentka z Lanškrouna.

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Chci získat vědomosti. Chci to mít i kvůli tomu, aby se mi i lépe hledala práce po škole nebo takhle, že je to takový lepší. Není...ten titul není takovej, že máte titul, dostanete práci, ale zase s tím se lépe práce hledá.

Vít POHANKA, moderátor
I když je to třeba titul z regionálních univerzit?

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Ano, myslím si, že jo.

Vít POHANKA, moderátor
Rektor pardubické univerzity Jiří Málek přitom považuje několikanásobný nárůst počtu studentů za jednoznačně pozitivní trend.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Já si myslím, že to je dobře, protože tím pádem se otevírá cesta na vysokou školu i pro lidí, kteří jsou takzvaná první generace studentů v rodinách, kde není zkušenost se studiem na vysokých školách. Já si myslím, že je strašně důležité, že se nejedná jenom o klasické vzdělávání, to znamená sdělování vědomostí prostřednictvím katedry a učitele, ale tím, že se snažíme zapojovat studenty už od prvních vlastně forem studia do tvůrčí práce, to si myslím, že je docela klíčová věc. A na to se u nás hodně soustředíme. Dále pochopitelně předpokládáme, že občas nějaký student může mít nějaký problém se studiem, problém s psychologický, problém velké zátěže studia, na který třeba není zvyklý. Tady máme akademickou poradnu, která se stará o tyhle ty studenty a je schopná jim poskytnout kvalifikované rady.

Poslechněte si celou reportáž

Článek byl převzat z Český rozhlas Plus
 

Ing. Marie Bednaříková, CSc., Fakulta chemicko-technologická

V listopadu 1989 jsem měla dva roky po skončení vysokoškolských studií, po nichž jsem absolvovala dvouletý studijní pobyt na katedře. Ten se poté změnil na interní vědeckou aspiranturu, kterou jsem začala v září 1989. Všechna bezstarostná léta přípravy na život jsem prožila v totalitním režimu, s tím, že budoucnost je více méně nalinkovaná a možnosti cestovat do zahraničí velmi omezené. Když přišel můj přítel s tím, že je sametová revoluce, že jdeme cinkat klíči k divadlu a že bude nyní všechno jinak, dodnes si pamatuji ten šok a směsici pocitů z toho okamžiku. Na jedné straně strach – sice jsem věřila, že by mě nezval nikam, kde by mi mohlo být ublíženo, ale když jsme stáli před divadlem (myslím, že poletovaly tehdy i nějaké sněhové vločky), stále jsem se rozhlížela, odkud na nás někdo zaútočí, že to není možné, aby nám to jen tak prošlo… Na druhé straně to byl pocit radosti a naděje, že bude šance poznat nové lidi a nové země, že snad doženu to, co dnešní studenti prožívají již během studií na středních i vysokých školách, ty možnosti a svobodu. Ale také v tom byl pocit nejistoty, jestli tu zodpovědnost za svá rozhodnutí a svůj život dokáži usměrnit do přijatelných mantinelů. Velmi silný byl i pocit úlevy, protože jsem za sebou měla první přednášku z marxismu-leninismu v rámci aspirantury, kdy jsem záhy pochopila, že zkouška z tohoto předmětu bude nejdůležitější a nejobávanější. Sametovou revolucí tento problém padl a zůstaly jen odborné předměty a jazyky.

Dnes si někdy říkám, že studenti ani nemohou docenit důležitost této události. Je to už 30 let, takže všichni se narodili a vyrostli v úplně jiných podmínkách než moje generace. To, co pro mě bylo utopií, je pro ně samozřejmostí. Znám mnoho z nich, kteří dokáží využít všechny možnosti, které se jim naskýtají, a těm moc fandím. A znám bohužel i takové, kterým život utíká mezi prsty… Za ta léta se život velmi změnil, v mnoha ohledech se potýkáme s věcmi, o které bychom snad ani nestáli. Přesto si v tento den vždy vzpomenu na tu atmosféru u divadla, na lidi, kteří tam byli se mnou (a už třeba ani nejsou mezi námi) a jsem šťastná za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo…

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Fakulta filozofická

Listopad 89 považuji za jeden z nejdůležitějších událostí ve svém životě, v tom profesním asi nejdůležitější. Bez něj bych skončila jako otrávená a vyhořelá okresní archivářka… Na 90. léta vzpomínám ráda: mohla jsem začít učit na univerzitě studenty, kteří se aktivně Listopadu účastnili, byla jsem ráda, že jsem Češka. Snad jsem chvíli pociťovala i národní hrdost. Pak už to bylo horší a dnes se občas ptám, co vlastně dobrá polovina českého národa chce? Zjevně nikoli svobodu, pravdu a demokracii. Možná by raději ruský nebo snad čínský model?

prof. Ing. Miloš Sedlák, DrSc., Fakulta chemicko-technologická

Akademický rok 1989/90 byl pro mě posledním rokem vědecké aspirantury (obdoba Ph.D. studia) na Katedře organické chemie VŠCHT v Pardubicích, kdy jsem dokončoval svou disertační práci pod neoficiálním vedením tehdy doc. Ing. Vojeslava Štěrby, CSc. (politicky nespolehlivý, ale „trpěný“ na katedře pro svou odbornost a schopnost publikovat v renomovaných mezinárodních odborných časopisech, později jmenován profesorem). Kromě odborných diskusí jsem s panem docentem často diskutoval a sdílel jeho politické názory, které nebyly v souladu s tehdejší oficiální linií všemocné KSČ. Komunistický režim se postupně hroutil v okolních zemích, takže jsme očekávali, kdy to proběhne u nás. Nebylo však jasné, jak to proběhne a jak to dopadne, zda v prvních dnech studentské stávky nedojde k obsazení vysokých škol ozbrojenými lidovými milicemi s následnou represí. Vzpomínám na naše studenty zejména na Ing. George Popova („Popič“) a na Ing. Víta Sochu („Mohila“), kteří patřili k hlavním organizátorům studentské stávky. Jedinečná atmosféra vládla v posluchárnách H1 a H2, kde probíhaly bouřlivé diskuse s externě vyslanými dogmatiky režimu (občas některé nyní zahlédnu v luxusních vozech). Pamětníci si určitě vzpomenou na originální filosofický projev doc. Dolejše (z Katedry chemického inženýrství) který předpověděl nevyhnutelný konec tehdejšího systému. Listopad 89 pro mě znamenal a znamená zásadní životní přelom, zejména možnost působit jako akademický pracovník, vést studenty a vykonávat svobodnou tvůrčí činnost. Mohl bych dále jmenovat řadu dalších možností, které nebyly za minulého režimu vůbec samozřejmé.

prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc., Fakulta chemicko-technologická, prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice

Listopad 1989 má pro mě význam opravdu zásadní a přelomový. Myslím, že je to ze společenského hlediska vůbec to nejdůležitější období, které jsem prožil. Byla to doba plná událostí, jejichž důsledky jsme tehdy nedokázali plně odhadnout. S odstupem času vypadá vše možná jednodušeji, než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to proces postupného probouzení občanské společnosti, spojený s mnoha riziky, která naštěstí nebyla naplněna. Listopad 1989 jsem prožil na naší vysoké škole, tehdejší VŠCHT Pardubice. Byl jsem odborným asistentem na katedře organické chemie. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, které tehdy probíhaly. Byla to různá shromáždění a besedy s pražskými herci nebo studenty z ostatních univerzit, pochodu od školy k Východočeskému divadlu, či například setkání se zástupci jiných vysokých škol na VŠCHT v Praze. Můj obdiv patřil a patří těm studentům, kteří v oné nejisté době studentské stávky zásadním způsobem ovlivňovali život v Pardubicích a okolí. Aktivně vyjížděli do závodů, na vesnice, na střední školy a informovali, přesvědčovali, besedovali, odpovídali na otázky, malovali a vyvěšovali plakáty. Od té doby uběhlo třicet let a mnoho věcí se změnilo. Jistě není vše ideální, ale žijeme ve svobodné bezpečné zemi s nadprůměrnou životní úrovní. Toho bychom si měli vážit a nezapomenout, že to není automatické. Svobodu, kterou jsme v roce 1989 získali, musíme neustále bránit a pečovat o ni tak, abychom o ni opět nepřišli.

Mgr. Iva Prochásková, Knihovna Univerzity Pardubice

17. listopad 1989 je pro mě největší svátek. Znamená zásadní přelom v mém životě, který mi otevřel možnost žít svobodně a prožít naplněný život, jak profesně, tak osobně. Po třiceti letech jsou vzpomínky už trochu rozmazané, ale ten intenzivní pocit štěstí, který jsem tehdy prožívala, si pamatuji moc dobře. Už v pátek 17. 11. večer jsem z Hlasu Ameriky věděla, co se děje na Národní třídě, a o víkendu jsme hltali všechny zprávy. V pondělí ráno jsem s velkým napětím šla do práce, do knihovny na tehdejší VŠCHT, rozhodnutá se okamžitě zapojit. A následující týdny byly opravdu hektické, pomáhali jsme v knihovně s množením materiálů pro studenty i buňku Občanského fóra na VŠCHT, každý podvečer jsem chodila před Východočeské divadlo na demonstraci, první týden s obavami, protože jsem v té době měla dvě malé děti. Báli jsme se, že pořádkové síly – tehdejší Veřejná bezpečnost – dostanou rozkaz proti demonstrantům zasáhnout. V sobotu 25. 11. jsme se s manželem vydali do Prahy na Letnou, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Sdílená radost statisíců lidí, kteří se dočkali!

Letos 16. listopadu se chystám na Letnou znovu. Svoboda a demokracie tu nejsou jednou provždy, musíme o ně stále pečovat a bránit snahám o jejich omezování. Ze současné politické situace jsem nešťastná, ale věřím, že generace těch, kteří ve svobodné demokratické společnosti vyrostli, si ji ubrání.

doc. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní

Listopad 89 jsem prožila jako studentka na vysoké škole v Pardubicích. Na začátku byla nejistota a váhání, ale postupně se stále více studentů zapojovalo do stávky a šíření informací po městě, v okolí a nakonec i na Slovensku. Hodně pomáhala podpora obyčejných lidí, třeba paní Válkové z telefonní ústředny. S Martinem Šárou a dalšími spolužáky jsme se střídali na vrátnici na dnešním nám. Legií, kde jsme kontrolovali vstup do školy a poskytovali prvotní informace osobně i po telefonu. Množily a vylepovaly se letáky, začaly vycházet Studentské listy, neustále se něco dělo. Nadšení lidí bylo neskutečné, bylo úžasné být součástí tohoto dění. Naše poslední náročná akce proběhla v době Vánoc – organizovali jsme humanitární pomoc Rumunsku, kde koncem prosince začala také revoluce, ovšem krvavá.

Listopad 89 nám přinesl mnoho. Z našeho studia zmizely politické předměty, najednou jsme nemuseli dělat zkoušky z politické ekonomie, marxismu-leninismu a podobných předmětů. Místo nich jsme se mohli začít učit další cizí jazyky, nejen povinnou ruštinu. Přijížděli rodilí mluvčí, nadšeně nás učili angličtinu a zároveň seznamovali se svými kulturami. Soudruzi nás přestali nutit vstupovat do strany a naznačovat možný dopad na naši budoucnost, pokud se nerozhodneme „správně“. Přišel internet a svoboda cestování. A přišla věc nejdůležitější – mohli jsme svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Můj spolužák pár let po revoluci objevil novou technologii, přicházející (opět díky listopadu 89) na tehdejší okresní úřady – geografické informační systémy. Tento moment rozhodl o mé budoucnosti. Nebýt Listopadu 89 nebyla bych tím, kým jsem dnes, a nedělala bych svou práci.

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., Fakulta filozofická

Listopad 1989 pro mě znamenal konec komunistického režimu, v závěru sice už poněkud směšného, ale dosud nebezpečného. 

Listopad 1989 pro mě znamenal příchod nových nadějí, které se z velké části naplnily. To si přes veškeré výhrady myslím stále. Kdo čekal, že nastane ideální doba, byl naivní, protože ideály neexistují. V každém režimu a v každé zemi se najdou lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, podvádějí, kradou, nedodržují zákony, střídají členství v různých politických stranách podle toho, kde jim kyne větší naděje na postup vzhůru. Ale je třeba věřit, že takových je jen menšina. Změnily se hospodářské a sociální podmínky, s nimiž si řada lidí neví rady a vzpomíná na bývalé „sociální jistoty“, právo na práci (spíše pracovní povinnost, protože kdo nepracoval, mohl být obviněn z příživnictví), nízké ceny (v regulovaném hospodářství a podle toho, co se dalo sehnat – v tomto ohledu byla ovšem v ČSSR situace lepší než ve většině ostatních socialistických států; třeba v Sovětském svazu  ještě v 80. letech byly některé potraviny na příděl, například máslo). Nechápu proto, proč se ještě dnes někomu stýská po heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vídaném často na různých transparentech v bývalém Československu. Vtipálci si to ovšem upravili a říkali: „Se SSSR na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.“ Víme, že k tomu měli řadu pádných důvodů. Trošku zabrousím dále do minulosti: Vzpomínám si, že jsem v únoru 1988 v Praze procházel kolem Staroměstského náměstí, kde řečnil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš na shromáždění ke 40. výročí února, jemuž tehdy ještě říkali „vítězný“. Zřejmě chtěl oživit vzpomínky na únorový projev Klementa Gottwalda z osmačtyřicátého roku na témže místě. V roce 1988 bylo náměstí obklopeno kordonem policistů, kteří každého pustili dovnitř, ale ven už ne, aby dav příliš neprořídl, ne-li zcela zmizel. Jakeš říkal: „Dějiny ukázaly, že jdeme správnou cestou, náš lid za námi stojí.“ Ve skutečnosti ale za rohem v Kaprově ulici stála vodní děla …

Co se týká mých osobních zážitků z listopadu 1989, pobýval jsem tehdy na studijním pobytu na Katedře světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mohl jsem tedy sledovat události z bezprostřední blízkosti. Byl jsem jen jedním z davu, chodil na demonstrace, četl Svobodné slovo, které jako první začalo pravdivě popisovat to, co se dělo, vozil zprávy a tiskoviny svým blízkým a přátelům do Pardubic. Účastnil jsem se různých shromáždění na filosofické fakultě, kde z vedoucích funkcí na úrovni fakulty i kateder odstupovali dosavadní hodnostáři a nahrazovali je ti, již mohli stavět spíše na odbornosti a obecném uznání než na politické angažovanosti. Je ale třeba říci, že ta dělicí čára nebyla vždy zcela jednoznačná. Znal jsem i vedoucí, kteří za normalizace na své katedře udrželi lidi s nějakým „vroubkem“ třeba z roku 1968. Mohli zůstat a učit, „jen“ jim byl zaražen postup, protože docentury a profesury se udělovaly zase hlavně podle politického hlediska, ale i tak to pro ty lidi znamenalo do značné míry výhru. V humanitních oborech totiž byly zásahy KSČ v době normalizace tvrdší než v oborech ostatních, někteří historikové se tehdy museli živit například jako terénní pracovníci v podniku Vodní zdroje, jako skladníci, prof. Šmahel dělal řidiče tramvaje (říkal, že vždy chtěl mít nějakou řídicí funkci) a podobně. Po listopadu se samozřejmě mnozí z těch dříve vyhozených akademiků vrátili, řešily se staré křivdy, sem tam vyplouvaly na povrch překvapivé a nepříjemné skutečnosti, zejména po zpřístupnění určitých archivů.  

Krátce po listopadu 89 to ale ještě nikdo nevěděl. Praha tehdy žila velkým nadšením, atmosféra venku na ulicích byla vesměs příjemná, i přes nepřízeň počasí. Hlavně ale Češi nezapomněli na svůj smysl pro humor, který využíval každé příležitosti. Na ulicích si lidé mohli přečíst hesla, jež jim zvedala náladu: „Kromě ústředního výboru KSČ stávkují všechna divadla.“; „Bít, či nebít?“; „Svoboda projevu – i po projevu.“; „Dnešní heslo – předat veslo!“; „Komunismus komunistům.“ Zajímavé akce se pořádaly třeba v divadlech. Podařilo se mi jednou sehnat poslední lístek do Semaforu, kde se právě konalo spíše takové sezení s různými umělci a dalšími osobnostmi. Karel Šíp tam tehdy vyprávěl, že jeho kamarádi v hospodě založili „Svaz protikomunistických bojovníků“. Byla to samozřejmě jen legrace nad pivem, ale ti, kteří dnes starý režim oplakávají, by si měli uvědomit, co by se s těmi zakladateli stalo, kdyby takové jejich řeči před listopadem 89 vyslechl nějaký donašeč nebo příslušník StB. A také to, že dnes mimo jiné mohou potomci bývalých komunistických funkcionářů bez překážek studovat, mají-li k tomu předpoklady, a že komunistická strana může dnes v demokratické společnosti bez omezení fungovat, ačkoliv má na svědomí více než 40 let nesvobody v naší zemi. Takže co je lepší?

prof. Ing. Švancara, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Když se řekne „Listopad '89“, tak se mi samozřejmě vybaví všechny ty události, které jsem prožíval velmi intenzivně, stejně jako mnozí jiní ve vysokoškolském prostředí; jinak to snad ani nešlo. Já jsem tehdy na VŠCHT Pardubice začínal svůj studijní pobyt (který předcházel aspirantskému, později doktorandskému studiu) a překotné dění listopadových dní vnímal o to víc, neboť jsem byl stále ještě v režimu jakési „adaptace na civilní život“ po návratu z vojenské základní služby na konci září. (Právě na vojně jsem již v první polovině roku 1989 vycítil, že s přetrvávajícím zřízením není něco v pořádku, a že ve společnosti každým dnem sílí touha po změnách. A průběh listopadových dní to jen potvrdil.)

Pokud si na přelom let 1989/1990 a následující období vzpomenu, vybaví se mi také to, jak zásadním způsobem proběhlé společenské změny zasáhly do mého života. Patřil jsem totiž k těm šťastlivcům, kteří již brzy po Listopadu vycestovali na studijní a vědeckou stáž do dříve zapovězené ciziny, přičemž možnosti získávat cenné zkušenosti v zahraničí jsem využíval i potom. Zatímco má první stáž mi dala hlavně jazykovou průpravu a poznání života v cizí zemi jako takové, další tři pobyty (co následovaly v pravidelných intervalech až do poloviny devadesátých let) mne postupně vyprofilovaly v oboru, který se stal klíčovým i v pozdější kariéře.

O stážích v cizině jsem se rozepsal proto, že v akademickém prostředí považuji tyto možnosti za jeden z důležitých výsledků tehdejších změn, nebo – chcete-li – za jeden z výdobytků Listopadu pro mladou generaci. Tímto bych rád apeloval na dnešní studenty a doktorandy, ať využijí možností a šancí, které se jim i v současnosti nabízejí. Já jich tenkrát využil. Teď je řada na jiných...

Ing. Hana Jiránková, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Na podzim roku 1989 jsem byla v posledním ročníku studia na tehdejší VŠCHT Pardubice. Listopadové události jsem tehdy vnímala s mírným zpožděním, protože informace se nešířily jako dnes rychlostí kb/s (tedy internetovou), ale mnohem pomaleji a občas se míchaly s dezinformacemi a fámami (to přetrvává dodnes). Protože Gorbačov už se snažil Rusko reformovat několik let, skutečný šok to pro většinu z nás asi nebyl.

A moje dojmy a pocity? Trošku překvapení, mírná euforie, snad i obavy a hlavně velké očekávání. Postupně se vývoj situace v hlavním městě odrazil i na dění v Pardubicích. Začal fungovat stávkový výbor, účastnili jsme se se spolužáky demonstrací u divadla, roznášeli letáky a šířili v dobré vůli „osvětové myšlenky“ po městě. Já jsem tehdy např. brigádničila v TMS v Černé za Bory, kde jsme kromě úklidu vylepovali letáky, s kamarády jsem se také zúčastnila besed v Synthesii. Většina normálních lidí (pracujících) se k nám chovala velmi hezky, i když měli třeba poněkud odlišné názory na další vývoj. Abychom se jen neflákali (byli jsme přece jen stávkující studenti), pracovali jsme také na dokončení a úklidu dlouhá léta (prý 20 let) budovaného plaveckého bazénu.

Na půdě VŠCHT se děly věci, na které posluchárna H1 ani většina z nás nezapomene. Setkání s představiteli vedení školy (kteří se ovšem vždy chovali slušně a korektně), emotivní vystoupení umělců z Prahy (např. herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová), diskuze a tříbení názorů. Někdy vážnější situace, ale mnohem častěji převládl optimismus a občas i obyčejná (byť poněkud absurdní) sranda.

A co pro mě osobně znamenal listopad 1989? Méně času na diplomku, poněkud hektický konec studia. A radost (nejen z toho, že nám odpadl jeden státnicový předmět – marxismus), ale i z netušených možností, svobody a svobody cestování, které mám moc ráda.

A taky jsem ráda, že jsme jako studenti mohli být u toho, když Pardubicemi procházela naše malá revoluce.

Sešli jsme se na pardubickém náměstí Legií. Když vkročil do budovy bývalé VŠCHT, znovu to na něj dýchlo. Nebyl to však obvyklý závan chemie, ale vzpomínky. Tady se to všechno před 30 lety dělo. Jeden z nejaktivnějších studentů listopadové stávky roku 1989 Vít Socha říká, že jen udělal, co bylo třeba. Šel by do toho klidně znovu a přál by každému, aby něco podobného zažil.

Kdy jste se dozvěděl, co od pátku 17. listopadu hýbe republikou?

Až v pondělí před pardubickým divadlem. Na televizi jsem skoro nekoukal, ale tam toho moc nebylo. Co si pamatuju, tak už během Palachových dnů, se televize „chlubila“, že byly nějaké demonstrace a že tam zasahovali vodním dělem. Ukazovali záběry procházejícího pankáče s kohoutem. V tom listopadu to bylo to samý, toho pankáče jsem zaregistroval znovu. Pak jsem se dozvěděl, že ten záběr mohl být z výcviku policistů, jak se mají chovat a jak mají zasahovat, takže i ten pankáč mohl být klidně policista. Bylo to hodně zmanipulovaný.

Jak se vyvíjela situace ve škole?

Když jsme se ve škole v úterý sešli, tak se po ročnících domlouvalo, kdo půjde do stávkového výboru. Z každého ročníku bylo nominovaných pár lidí a já tam byl taky. Pak ale padla myšlenka, aby byl stávkový výbor bezúhonný. Zaprvé jsme se dohodli, že během stávky nebudeme pít. Vůbec žádný alkohol. Zadruhé, že by v tom neměli být repetenti, tedy ti, co opakují ročník. A zatřetí – stávka bude okupační.

Jak jste se tedy ke stávce přimotal?

Za mnou někdo přišel a řekl mi, že bych mohl dělat spojku mezi Občanským fórem a naším stávkovým výborem. S tím, že jsem Pardubák, že to tady dobře znám, a ty lidi v Občanském fóru také. Hlavně ale měli argument: „Tvůj otec tady učí, takže tebe budou vyhazovat hůř.“ Táta totiž učil na katedře organické chemie.

Tím si vás „pojistili“?

Mně to nějak nevadilo, řekl jsem si, proč ne, a tak jsem dělal ty věci okolo. Nechci říct rizikový, ale třeba ty, do kterých se někteří moc nehrnuli.

Jaké máte na mysli?

Ze začátku třeba spolupráci s Občanským fórem. Mělo sídlo v soukromém bytě v domě hned za divadlem, asi ve druhém nebo třetím patře. Bylo docela zajímavé se tam dostat. Hned u vrat někdo koukal, jestli jo, nebo ne, kdo to je. A když jsem nosil nějaké letáky nebo papíry, tak mi radili, kudy mám chodit, aby mě náhodou někdo nechytl. Bylo to srandovní, protože já jim říkal, že jsem z Pardubic, tak projdu všemi dvorky i kanály. Takových pobíhačů nás z počátku moc nebylo.

Takže začala stávka a vy jste začal „pobíhat“?

V úterý jsme se sešli, dohodli jsme se, že výuka nebude a začali jsme přijímat všechny možné letáky, většinou dovezené z Prahy, to prohlášení s deseti body, s našimi požadavky, na kterých jsme trvali. Jedním bodem bylo právě vyšetření oprávněnosti zásahu policie proti studentům 17. listopadu. Zároveň se začalo vyjíždět tam, kde si řekli. V to úterý to bylo zajímavé v tom, že jsme v ročníku diskutovali o tom, jestli do toho jít, co se vůbec děje. Zároveň se začaly formovat specializované sekce zajišťující chod stávky a předávání informací dál v Pardubickém regionu.

Až do té generální stávky nebylo vlastně moc jasné, jak to dopadne. Tady ta nejistota byla poměrně velká. Zlí jazykové tvrdili, že v ulici Na Spravedlnosti jsou připraveni milicionáři a čekají na pokyn. My jsme se tam courali, viděli jsme, že se tam svítí, ale dovnitř jsme se nedostali.

Co jste na začátku prožívali, měli jste strach?

Já jsem strach neměl. To bylo neudržitelné už několik let. Kdyby nepřišel 17. listopad, tak by to přišlo o pár týdnů později. Vždyť se celá východní Evropa sypala. Ti komunisti toho napáchali už hodně.

Co vás motivovalo do toho všeho jít? Chuť vybojovat svobodu?

Bylo jednoduše potřeba to udělat, tak jsem šel. Jako když si zametete před vlastním prahem. Tam není nic jako statečnost, bojovnost. Bylo to nutné!

Ale ne všichni studenti se k tomu stavěli stejně.

No jasně. Na začátku přišli všichni studenti, ale pak se někteří rozjeli domů, jiní zůstali doma tady v Pardubicích a vůbec se stávce nevěnovali, jiní si udělali prázdniny. Nebo byli i tací, kteří se angažovali v místě svého rodiště. Jestli nás bylo sto, sto padesát. Čtvrtina určitě ne. Vždycky se na vás nalepí lidi, kteří jsou na tom inteligenčně a hlavně názorově podobně jako vy. A právě tohle mě naladilo.

Marek Toufar měl docela slovo, tak se z něj udělal šéf. A pak tam byli i ostatní. Třeba Radim Lux, což byl kluk, který seděl na vrátnici a bral telefony. Lidi se dokonce chodili ptát, kdo to tam sedí, jak měl příjemný hlas. Postupně se to vytříbilo a zůstalo tam zdravé jádro.

Jak jste si rozdělili úkoly?

Bylo to na spolupráci a dohodě všech, z jednoduchého důvodu: Převrat neděláte každý den. Dobrý byl docent Doležal z katedry marxismu-leninismu. Přišel za námi s tím, že takhle se to nedělá, že takhle nás to přece neučil.

Podporovali vás akademici?

Byla to spíš taková tichá podpora. Akademici vesměs nevystupovali proti. Výjimkou byl asi Olda Pytela a docentka Černá, kteří nás jednoznačně podpořili. Já jsem se na škole moc nezdržoval. Když se něco „peklo“, tak jsem u toho většinou nebyl.

Vedení univerzity se ale k postoji studentů nestavělo zrovna pozitivně. Nevěřili, že se to povede.

Rektor nám tehdy moc nefandil. Byl to tátův kolega, znal jsem ho i z civilního života. Otec mě podporoval a z rektora jsem měl spíš takový vnitřní pocit, že brání rozjet vše kvůli tomu, protože tušil, čeho jsou komunisti schopní. Dokázali by vzít flinty a jít nás fyzicky likvidovat, vyhlásit mohutné zavírání a podobně. Takže spíše kvůli tomu se nás snažil v nadšení a činech brzdit.

Byl jste se během stávkových dnů podívat i v Praze?

Do Prahy se povětšinou jezdilo chrastit klíči. Byl jsem tam dvakrát. Kluci mě tam nahnali, abych viděl atmosféru.

Byla opravdu tak jiná než u nás v Pardubicích?

Bylo to úžasný! Tady to bylo z počátku takový zabržděný, kdežto v Praze to bylo rozjeté na plné koule.

Podruhé jsem tam jel, když tady na vrátnici za námi přišla starší paní, že chce mluvit s někým ze stávkového výboru. Kluci byli rozběhaný, a tak ji šoupli mně. Měla na papíru namalovaný plánek nějakého pražského hřbitova, kde komunisti zahrabávali odpůrce. Že je to tam vidět, neroste tam tráva... A jestli bychom s tím nemohli něco dělat.

A mohli jste?

Tak jsem vzal papírek a jel jsem do Prahy. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se už formovala skupina na vyšetřování zločinů komunismu. U nich jsem tedy byl, vysvětlil jsem jim to. Víc jsem udělat nemohl. Jestli se tím oni nějak zabývali a jak dopadly hroby, fakt nevím... Co mě ale překvapilo, bylo, že tamní studenti měli docela přehled o tom, co se kde děje. Ptali se mě totiž na jméno nějakého pardubického kluka, který studoval nějakou pražskou školu a v pátek 17. listopadu ho docela zmlátili. Říkali, že by bylo dobré, abych se za ním zastavil a zeptal se ho, jak se mu vede. Tak jsem to tak udělal. Bydlel navíc kousek od naší školy. Když jsem za ním šel, už to bylo asi čtrnáct dnů po demonstraci, říkal, že už je to lepší, že už slyší, že mu splasklo rameno a že už to jde.

Vy jste byl hodně aktivní, organizoval jste různé akce. Na kterou rád vzpomínáte?

Ono jich bylo poměrně hodně. Co bylo docela příjemné před Vánocemi, tak zpívání koled na Příhrádku. To bylo méně oficiální. Ale samozřejmě se zpívala hymna na konci. Ta se pak zpívala úplně všude. Kde se trochu sešli lidi, tak tam hymna hned proběhla. Na začátku, na konci pro jistotu. Ale tyhle zpívané záležitosti byly velmi silné a milé. Spolupráce se studenty z pardubické konzervatoře obzvlášť. Oni totiž na rozdíl od většiny z nás uměli zpívat.

Docela spontánní akcí bylo stavění sněhuláků před kolejemi. Když jsem viděl pár kamarádů, že už jim z toho lidově řečeno „hrabe“, tak jsem jim řekl: „Víte co, pojďte stavět sněhuláky!“ Když nás ostatní viděli, jak tam motáme tu jednu kouli, přidávali se. A nakonec nás tam běhalo asi padesát a vyrostlo tam patnáct až dvacet sněhuláků. Byly obrovský a jejich zbytky tam zůstaly až do jara.

A pak ty známé věci. Noc dlouhých nosů, což byla parafráze na lidové tradice svátku svaté Lucie. To byla docela sranda, protože jsme měli dlouhé zobáky, klovali jsme do lidí a u toho zpívali koledy. Lidi to brali v pohodě a ke zpívání se přidávali. Dneska by to už asi bylo bráno jako obtěžování.

Hodně známé byly například řetězy lidských rukou.

Už nevím, odkud to vzešlo. Cílem bylo spojit rivalská města Pardubice a Hradec Králové řetězem z lidských rukou. Informace se šířily pomocí letáků, Studentských listů a dalších tiskovin. Rozvoz lidí do vzdálenějších míst od obou měst zajišťovaly autobusy dopravního podniku. Studentská občerstvovací sekce, ale také zaměstnanci některých restaurací dodávali teplý čaj. Mrzlo. Spojení řetězu jsme koordinovali popojížděním na kolech a domlouvali se vysílačkami z vybavení Lidových milicí. Vysílačky zamrzly. Nakonec se úplné spojení mezi oběma městy nezdařilo. Z Hradce Králové přišlo méně lidí, než se očekávalo. Přesto odhaduji, že se podařilo vytvořit řetěz lidských rukou v délce asi 15 km.

Také jste zorganizovali akci nazvanou Okrasný výbor? Co to bylo?

Tahle akce vznikla na základě celostátní výzvy a krabicové zdi vyrůstaly v mnoha městech. Vím určitě, že to měli v Hradci Králové a snad i v Chrudimi. Samozřejmě v Praze, Brně, Olomouci, Přerově a dalších městech. V Pardubicích jsme to původně nechtěli dělat – nebyli lidi a ti, co byli, byli hodně unavení. Na tlak občanů jsme to nakonec realizovali s několikadenním zpožděním, ne však pod názvem uvedeným ve výzvě, který si už ani nepamatuju, ale pod názvem Okrasný národní výbor. Ten jsme společně vymysleli s hercem Vladimírem Čechem. V té době byly nějaké třenice mezi Okresním národním výborem a Občanským fórem, proto ten šťouchanec. Vím, že jsme to museli sklidit ještě před Vánocemi, aby přes svátky nebyl ve městě nepořádek. Nastoupila sekce uklízeči, kteří likvidovali třeba plakáty, částečně stržené počasím, částečně i lidmi.

Vylepování plakátů bylo asi dobrodružství, ne?

Vylepování plakátů jsme z počátku organizovali v noci. Svolávali jsme se přes kolejní rozhlas. Já jsem potom šel druhý den za policajtama. Byl jsem zaveden do kanceláře náčelníka Veřejné bezpečnosti v Pardubicích. Představil jsem se mu, že jdu jednat za studenty, k čemuž jsem byl delegován stávkovým výborem. Bylo potřeba vyřešit například parkovací místa pro Studentský list a žádal jsem ho o nějakou součinnost. On se vším souhlasil, ale zároveň mi řekl: „Vy jste včera vylepovali plakáty. Bylo vás několik skupin. Někteří po dvojicích, kde byla holka, jste byli tři, začali jste v devět večer, poslední se vrátili ve čtyři ráno.“ Já jsem byl úplně v tranzu. Měl naprosto přesné informace: kdo kam šel, kdo s kým šel, věděl, kde je kontrolovala hlídka a spoustu dalších detailů. Museli to mít stažené buď z toho rádia, nebo jim to tam musel někdo „naprášit“. I v té době byli jedinci, kteří pracovali pro obě strany.

Chytili vás při tom někdy?

Mě ne, ale myslím, že nějaké holky jo.

Zmínil jste Studentský list. Vy jste do něj nějak přispíval?

Já nejsem žádný psavec, informoval jsem tam jen o dnu otevřených dveří na pardubickém OV KSČ, ale něco jsem tam kreslil. Například vtipy nebo plakáty.

Pamatujete si nějaký vtip?

Zrovna probíhala jednání Občanského fóra s vládou premiéra Adamce. Vláda se snažila Občanské fórum na podílu dalšího dění ve státě několikrát vyšachovat. Zkrátka udělala zase nějaký podraz. A na to konto vznikl tenhle kreslený vtip: A tady, tady soudruzi, šijeme další boudu.

Byl jste pořád v běhu. I vtipy jste kreslil za pochodu?

Měl jsem to hodně pestré. Třeba jsem někam přišel, uzmul jsem tužku, papír, tam jsem to namaloval, dal jsem to klukům, ti se zasmáli a já už byl pryč. Výborné kresby ale dělal Ondra Poul, podepisoval je jako „Já“. Nikdy před tím a nikdy potom už nekreslil. Je to škoda.

Byly některé vaše vtipy už na hraně?

Byli jsme opatrní. Vždycky to zkouknul ještě někdo další, třeba Jirka Ludvík, Bambuláč, (sekce Tisk) a ti chtěli, aby se jim to hodilo do aktuálního vydání. Bylo třeba mít se na pozoru. Třeba v ´68 udělali státní znak tak, že spodek byl lev a hlava husí jako narážka na Husáka. Ten člověk, co to namaloval, za to nešel sedět, ale dostal podmínku za hanobení státního znaku. No a kluci mě požádali, abych udělal repliku. Ale když jsme se tohle dozvěděli, tak jsme to neuveřejnili. Teda možná v prvním tisku jo, ale v dotisku určitě ne. Takže kdo to doma má, tak má docela sběratelsky cenný kousek.

Báli jste se postihů?

Z počátku možná někdo ano. Na začátku byl průběh v Pardubicích nejasný a informace, jak to vypadá v jiných městech, moc nebyly.

Stávka nakonec trvala 1,5 měsíce. Bylo to náročné období?

Ta akce byla tak rozjetá. A vy jedete jak robot. Chvílemi to bylo hodně vyčerpávající, ale zas nic tak dramatického, aby se to nedalo zvládnout.

Spolupráce s lidmi na škole, s konzervatoristy nebo s Občanským fórem byla rovná, bez podrazů. Mě spíš tehdy rozčilovala arogance a hloupost těch politiků. Přezírání potřeb těch, kterým mají pomáhat a sloužit, což se přesunulo i do dnešní doby. A to mě vytáčí pořád.

Nelákalo vás vstoupit do politiky?

Asi tři vteřiny.

Sledujete politiku i dnes?

Politiku sleduju strašně nerad, spíš ona sleduje mě. Nejradši bych se jí vyhnul. Někdy je ale nutné věci změnit. Kdyby byla dnes příležitost, šel bych do toho zas jako před lety.

Dneska se pořád berou na někoho ohledy, až nesmyslný. Nechci, aby to vyznělo nějak brutálně, ale někdy pár facek pomůže. Ne tak drsných jako tehdy. Některým současným politikům by to rozhodně prospělo.

Jezdíte protestovat do Prahy i dnes?

Byl jsem na Staromáku. Měl jsem zrovna dost práce. Zvonit klíči není nic pro mě, já radši rozvracím (smích).

Je něco, co vás během stávky překvapilo?

Celá studentská stávka byla v podstatě překvapení. Docela příjemné. Každopádně se projevily charaktery lidí, pevnost jejich názorů, nebo taky nepevnost. Mně se hrozně líbila ta spontánnost všech těch dnů. Revoluce měla zkrátka vliv na všechny. Jeden kriminalista mi dokonce říkal, že od toho 20. listopadu do počátku prosince to bylo tak v pohodě, že i zloději přestali krást. Těch 14 dnů se celorepublikově kriminalita snížila. Mělo to dopad na celý národ.

Jak se vám na to všechno teď vzpomíná?

Já jsem vůbec rád, že jsem si na některé detaily vzpomněl. Sám to nepokládám za nějakou vrcholnou etapu svého života. Je pravda, že na těch akcích se nepodíleli jenom studenti, ale i lidi tady z Pardubic a okolí. Byla to spolupráce lidí, kteří se mezi sebou znali. Skoro bych nerad, aby to vyznělo tak, že studenti byli jediní, co něco udělali. Ne, bylo to z několika směrů. Vzpomínka na sounáležitost lidí je vždycky fajn. 17. listopad každopádně pomohl. Pomohl ke svobodě pohybu, myšlení i konání. Na to se nedá zapomenout!

Když v Praze na Národní třídě zasahovaly tehdejší složky Státní národní bezpečnosti proti demonstrantům, student 4. ročníku Vít Socha nejspíš zazimovával zahradu na chatě. Co přesně dělal v ten osudný pátek, už si nepamatuje. Co ale následovalo v Pardubicích, v takové mlze nemá. Události nabraly zajímavé obrátky. A to díky studentům tehdejší VŠCHT Pardubice, kteří nestáli stranou.