Přejít k hlavnímu obsahu

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

dsc_1216_187160.jpg

Published: 15.07.2022

Láska k dopravě a Ukrajině přerostla v dobrý skutek. Student Dopravní fakulty Jana Pernera Petr Bystroň se jako řidič autobusu vydal ihned po vypuknutí válečného konfliktu na ukrajinské hranice pro uprchlíky.

Jak vznikl nápad vyjet na Ukrajinu a pomoci uprchlíkům?

Situace na Ukrajině eskalovala ve čtvrtek, když jsem měl ranní směnu. O půl šesté ráno jsem se při pauze dozvěděl, že vypukla válka. Ihned jsme si začali psát s přáteli, načež jeden kamarád dostal nápad, že sežene autobus a že tam pojedeme. Bez jakéhokoliv váhání jsem cítil nutnost se toho zúčastnit a udělat něco dobrého.

Jel jste tam jako řidič autobusu. Proč jste si udělal řidičák na autobus?

Už jako malý jsem chtěl být řidičem tramvaje, ale udělat si papíry stojí klidně až 200 tisíc korun. Pro mě jako pro studenta je to nemyslitelná částka. Řízení mě ale vždy lákalo, takže jsem se rozhodl pro autobus, který byl pro mě jak po finanční, tak i časové stránce více dostupný.

S čerstvým řidičákem jste usedl za volant jednoho ze dvou autobusů. Kde jste k nim přišli?

Ani by mě nenapadlo, že budu mít měsíc hotové papíry na autobus a už pojedu tak daleko, a navíc pro válečné uprchlíky. Autobus nám poskytl kamarád, který s ním běžně zajišťuje takzvané subdodávky pro Pražskou integrovanou dopravu, případně náhradní autobusovou dopravu za vlakové spoje. Druhý autobus, který nakonec směřoval na Slovensko, poskytl další účastník naší výpravy.

Jak cesta probíhala?

Ještě ten den kluci vyjížděli z Prahy, ale já jsem přistoupil až v Pardubicích přibližně v sedm hodin večer. Cesta na ukrajinsko-polskou hranici nám zabrala něco přes 10 hodin. Bylo super, že v našem autobusu jsme jeli tři s řidičským oprávněním, takže jsme se mohli za volantem střídat. Díky tomu jsem se mohl na zadních sedadlech na chvíli prospat. Cestou jsme udělali přestávku v Ostravě a v Katowicích, takže na hraniční přechod Medyka u města Přemyšl jsme dorazili před sedmou hodinou ráno.

Co jste vezli s sebou?

Jedna paní z Vysokého Mýta, která vlastní lékárnu, se nabídla, že nám do autobusu dodá léky, výživu pro děti a další věci. Vše jsme na hranicích naložili do jiného autobusu, který pokračoval přímo do města Černivci na západní Ukrajině.

Jak to na hranicích vypadalo?

Bylo to dosti chaotické. Nedalo se tam autobusem dojet, jelikož tam bylo množství zaparkovaných aut a dopravu usměrňovala policie. Zastavili jsme asi tři kilometry od přechodu a dál jsme šli pěšky. Lidem, kteří se to snažili organizovat, jsme nabídli, že máme autobus s 50 volnými místy a můžeme bezplatně zajistit přepravu do České republiky. Jeden ukrajinský dobrovolník to vyhlásil prostřednictvím megafonu. Bez tohoto člověka, který tam byl už 18 hodin, by organizace byla ještě v horším stavu.

Kolik tam bylo lidí?

V tu dobu tam nebyla hlava na hlavě. Lidé byli dost rozprostření, někteří byli na vlakové stanici v Přemyšli, jiní na přechodu. V té době byli na hranicích především ti, kteří tam přijeli svým autem, nebo na ně čekali příbuzní a známí, kteří je odvezli. Mnozí se navíc k hranicím ještě ani nestihli dostat. Nyní je situace daleko horší, jelikož je tam mnoho osob, které nemají vlastní dopravu a jsou zcela odkázané na pomoc.

Kolik lidí jste tedy vezli do České republiky?

Převezli jsme pouze matku s dcerou ze Lvova. Taxíkem se dostaly na okraj Lvova, dál je ale řidič odmítl odvézt. Poté musely jít 30 kilometrů pěšky a čekaly 18 hodin ve frontě na hraničním přechodu. Autobus se nám nepodařilo obsadit, protože na hranicích nebylo ještě moc lidí, byl teprve druhý den války a spousta lidí se nestihla k hranicím dostat. Kdybychom přijeli třeba o dva dny později, tak vezeme určitě více lidí.

Váš druhý autobus byl ale naplněn více.

To je pravda. Původně jsme měli jet za sebou, ale nakonec jsme se dohodli, že naše výprava pojede podle plánu do Polska a oni zkusí jet na Slovensko, konkrétně do Užhorodu. Druhá skupina byla úspěšnější, protože zajišťovala svoz od hranic do nejbližšího slovenského města. Do Česka se pak vracela s 15 Ukrajinci. Celkem jsme tedy z hranic do České republiky přivezli 17 lidí.

To je slušné číslo. Kde jste ženu s dcerou vysadili?

Shodou okolností jsme je vezli do Ostravy, což je mé rodné město. Čekal tam na ně manžel a otec, který v Česku už mnoho let pracuje. Bylo to velmi dojemné až srdceryvné setkání. Přestože Ukrajinky absolvovaly k hranicím strastiplnou cestu, měly jeden kufr a zbytek živobytí nechaly za sebou, působily obě velmi klidně a vyrovnaně. Byly opravdu silné.

Jak jste se s nimi dorozumívali?

Já umím rusky a díky častým návštěvám Ukrajiny také trochu ukrajinsky. Navíc jsme s sebou měli rodilého mluvčího. Jel s námi kamarád, který měl na hranici vyzvednout svou ženu. Ona je ale až z Charkova a do té doby se nestihla na hraniční přechod dostat. Povedlo se jí to až o čtyři dny později. Ale on se tam pro svou milou vrátil. Válka jim vlastně pomohla být zase spolu. Jsou manželé mnoho let, ale několik let byli kvůli práci odloučení. To samé platí pro ženu, kterou jsme přivezli do Ostravy. Díky válce se lidé, které rozdělila před lety práce, mohli setkat a budou spolu moci trávit více času. Snažím se na tom hledat alespoň něco pozitivního.

Jezdíváte na Ukrajinu každý rok. Čím vás země fascinuje?

Poprvé jsem tam byl v 17 letech s přáteli. Země mě natolik uchvátila, že se tam vracím každý rok. Je plná dobrodružství a baví mě zdejší anarchie. Pojí se s tím i můj zájem o dopravu. Nebudu se tajit tím, že jsem šotouš. A na Ukrajině je mnoho atraktivních vozidel a provozů, s nimiž je spojená ta anarchie. Mají tam třeba kolejový svršek v naprosto havarijním stavu. U nás by si běžný člověk ani nedovedl představit, že by po takových kolejích mohla ještě vůbec jezdit tramvaj.

Letos budete muset výlet ale nejspíš vynechat.

Letos to asi nevyjde. Měl jsem tam jet týden před začátkem semestru. Kolovaly informace, že boj začne až po olympiádě, tak jsem si myslel, že by to mohlo vyjít. Nakonec jsem ale nejel, protože jsem nastoupil do Dopravního podniku města Pardubic a jezdil jsem s autobusem. Navíc už by to bylo hodně riskantní a nebezpečné. Zpětně toho ale trochu lituju, cítil jsem, že to je poslední šance, kdy bych mohl zažít Ukrajinu takovou, jakou jsem ji vždycky znal.

Jaká teď Ukrajina podle vás bude?

Jsem si jistý, že nebude taková jako kdysi. Velmi ji ovlivní, že zemi opustilo několik milionů lidí a další ji ještě opustí. Jsou zničená města a infrastruktura a kdo ví, jaký tam bude politický režim.

Co rodiče říkali na to, že ve válce jedete na ukrajinské hranice?

Zvažoval jsem, jestli jim to vůbec říkat, protože jsem nechtěl, aby měli strach. Svědomí mi to ale nakonec nedovolilo a řekl jsem jim to. Čekal jsem reakce, ať nejezdím a podobně. Ale protože maminka má Ukrajinu také moc ráda, tak mou cestu zcela chápala a byla na mě hrdá.

Budete jezdit na Ukrajinu i nadále?

Hned jak to bude možné, pojedeme tam právě i s mamkou, pro kterou je to také srdcová záležitost. Už tam se mnou byla dvakrát. Shodli jsme se, že bychom tam chtěli jet pomáhat. Ať už odklízet trosky nebo pomáhat raněným a tak dále. Je to jeden z mých prvních plánů – jakmile válka skončí, pojedu tam.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě