Dopravní fakultě Jana Pernera byla udělena akreditace pro dvouletý navazující magisterský studijní program Transport Operations Management (TOM) vyučovaný v anglickém jazyce. Výuka tohoto programu, který je určen zahraničním i českým studentům, bude zahájena v akademickém roce 2023/2024.

Na výuce se podílí 17 akademických pracovníků ze tří kateder (katedry technologie a řízení dopravy, katedry dopravního managementu, marketingu a logistiky a katedry informatiky a matematiky v dopravě). Jejich cílem je, aby se ze studentů TOMu stali odborníci, kteří budou umět řešit plánovací a optimalizační úlohy osobní i nákladní dopravy, vnitropodnikové i externí logistické procesy nebo dopravní obslužnost územních celků.

Vedle prohloubení vědomostí z bakalářského studia se studenti naučí sledovat aktuální trendy v dopravě, logistice a souvisejících oblastech. Po studiu najdou uplatnění v nadnárodních i domácích společnostech nabízejících služby v osobní či nákladní dopravě, v logistice, u operátorů kombinované dopravy, ale také v oblasti výzkumu a vývoje. Další uplatnění mohou absolventi najít v odborných organizacích, státní správě, samosprávě nebo u organizátorů veřejné dopravy v krajích. Mohou také pokračovat ve studiu v rámci doktorských studijních programů.

Láska k dopravě a Ukrajině přerostla v dobrý skutek. Student Dopravní fakulty Jana Pernera Petr Bystroň se jako řidič autobusu vydal ihned po vypuknutí válečného konfliktu na ukrajinské hranice pro uprchlíky.

Jak vznikl nápad vyjet na Ukrajinu a pomoci uprchlíkům?

Situace na Ukrajině eskalovala ve čtvrtek, když jsem měl ranní směnu. O půl šesté ráno jsem se při pauze dozvěděl, že vypukla válka. Ihned jsme si začali psát s přáteli, načež jeden kamarád dostal nápad, že sežene autobus a že tam pojedeme. Bez jakéhokoliv váhání jsem cítil nutnost se toho zúčastnit a udělat něco dobrého.

Jel jste tam jako řidič autobusu. Proč jste si udělal řidičák na autobus?

Už jako malý jsem chtěl být řidičem tramvaje, ale udělat si papíry stojí klidně až 200 tisíc korun. Pro mě jako pro studenta je to nemyslitelná částka. Řízení mě ale vždy lákalo, takže jsem se rozhodl pro autobus, který byl pro mě jak po finanční, tak i časové stránce více dostupný.

S čerstvým řidičákem jste usedl za volant jednoho ze dvou autobusů. Kde jste k nim přišli?

Ani by mě nenapadlo, že budu mít měsíc hotové papíry na autobus a už pojedu tak daleko, a navíc pro válečné uprchlíky. Autobus nám poskytl kamarád, který s ním běžně zajišťuje takzvané subdodávky pro Pražskou integrovanou dopravu, případně náhradní autobusovou dopravu za vlakové spoje. Druhý autobus, který nakonec směřoval na Slovensko, poskytl další účastník naší výpravy.

Jak cesta probíhala?

Ještě ten den kluci vyjížděli z Prahy, ale já jsem přistoupil až v Pardubicích přibližně v sedm hodin večer. Cesta na ukrajinsko-polskou hranici nám zabrala něco přes 10 hodin. Bylo super, že v našem autobusu jsme jeli tři s řidičským oprávněním, takže jsme se mohli za volantem střídat. Díky tomu jsem se mohl na zadních sedadlech na chvíli prospat. Cestou jsme udělali přestávku v Ostravě a v Katowicích, takže na hraniční přechod Medyka u města Přemyšl jsme dorazili před sedmou hodinou ráno.

Co jste vezli s sebou?

Jedna paní z Vysokého Mýta, která vlastní lékárnu, se nabídla, že nám do autobusu dodá léky, výživu pro děti a další věci. Vše jsme na hranicích naložili do jiného autobusu, který pokračoval přímo do města Černivci na západní Ukrajině.

Jak to na hranicích vypadalo?

Bylo to dosti chaotické. Nedalo se tam autobusem dojet, jelikož tam bylo množství zaparkovaných aut a dopravu usměrňovala policie. Zastavili jsme asi tři kilometry od přechodu a dál jsme šli pěšky. Lidem, kteří se to snažili organizovat, jsme nabídli, že máme autobus s 50 volnými místy a můžeme bezplatně zajistit přepravu do České republiky. Jeden ukrajinský dobrovolník to vyhlásil prostřednictvím megafonu. Bez tohoto člověka, který tam byl už 18 hodin, by organizace byla ještě v horším stavu.

Kolik tam bylo lidí?

V tu dobu tam nebyla hlava na hlavě. Lidé byli dost rozprostření, někteří byli na vlakové stanici v Přemyšli, jiní na přechodu. V té době byli na hranicích především ti, kteří tam přijeli svým autem, nebo na ně čekali příbuzní a známí, kteří je odvezli. Mnozí se navíc k hranicím ještě ani nestihli dostat. Nyní je situace daleko horší, jelikož je tam mnoho osob, které nemají vlastní dopravu a jsou zcela odkázané na pomoc.

Kolik lidí jste tedy vezli do České republiky?

Převezli jsme pouze matku s dcerou ze Lvova. Taxíkem se dostaly na okraj Lvova, dál je ale řidič odmítl odvézt. Poté musely jít 30 kilometrů pěšky a čekaly 18 hodin ve frontě na hraničním přechodu. Autobus se nám nepodařilo obsadit, protože na hranicích nebylo ještě moc lidí, byl teprve druhý den války a spousta lidí se nestihla k hranicím dostat. Kdybychom přijeli třeba o dva dny později, tak vezeme určitě více lidí.

Váš druhý autobus byl ale naplněn více.

To je pravda. Původně jsme měli jet za sebou, ale nakonec jsme se dohodli, že naše výprava pojede podle plánu do Polska a oni zkusí jet na Slovensko, konkrétně do Užhorodu. Druhá skupina byla úspěšnější, protože zajišťovala svoz od hranic do nejbližšího slovenského města. Do Česka se pak vracela s 15 Ukrajinci. Celkem jsme tedy z hranic do České republiky přivezli 17 lidí.

To je slušné číslo. Kde jste ženu s dcerou vysadili?

Shodou okolností jsme je vezli do Ostravy, což je mé rodné město. Čekal tam na ně manžel a otec, který v Česku už mnoho let pracuje. Bylo to velmi dojemné až srdceryvné setkání. Přestože Ukrajinky absolvovaly k hranicím strastiplnou cestu, měly jeden kufr a zbytek živobytí nechaly za sebou, působily obě velmi klidně a vyrovnaně. Byly opravdu silné.

Jak jste se s nimi dorozumívali?

Já umím rusky a díky častým návštěvám Ukrajiny také trochu ukrajinsky. Navíc jsme s sebou měli rodilého mluvčího. Jel s námi kamarád, který měl na hranici vyzvednout svou ženu. Ona je ale až z Charkova a do té doby se nestihla na hraniční přechod dostat. Povedlo se jí to až o čtyři dny později. Ale on se tam pro svou milou vrátil. Válka jim vlastně pomohla být zase spolu. Jsou manželé mnoho let, ale několik let byli kvůli práci odloučení. To samé platí pro ženu, kterou jsme přivezli do Ostravy. Díky válce se lidé, které rozdělila před lety práce, mohli setkat a budou spolu moci trávit více času. Snažím se na tom hledat alespoň něco pozitivního.

Jezdíváte na Ukrajinu každý rok. Čím vás země fascinuje?

Poprvé jsem tam byl v 17 letech s přáteli. Země mě natolik uchvátila, že se tam vracím každý rok. Je plná dobrodružství a baví mě zdejší anarchie. Pojí se s tím i můj zájem o dopravu. Nebudu se tajit tím, že jsem šotouš. A na Ukrajině je mnoho atraktivních vozidel a provozů, s nimiž je spojená ta anarchie. Mají tam třeba kolejový svršek v naprosto havarijním stavu. U nás by si běžný člověk ani nedovedl představit, že by po takových kolejích mohla ještě vůbec jezdit tramvaj.

Letos budete muset výlet ale nejspíš vynechat.

Letos to asi nevyjde. Měl jsem tam jet týden před začátkem semestru. Kolovaly informace, že boj začne až po olympiádě, tak jsem si myslel, že by to mohlo vyjít. Nakonec jsem ale nejel, protože jsem nastoupil do Dopravního podniku města Pardubic a jezdil jsem s autobusem. Navíc už by to bylo hodně riskantní a nebezpečné. Zpětně toho ale trochu lituju, cítil jsem, že to je poslední šance, kdy bych mohl zažít Ukrajinu takovou, jakou jsem ji vždycky znal.

Jaká teď Ukrajina podle vás bude?

Jsem si jistý, že nebude taková jako kdysi. Velmi ji ovlivní, že zemi opustilo několik milionů lidí a další ji ještě opustí. Jsou zničená města a infrastruktura a kdo ví, jaký tam bude politický režim.

Co rodiče říkali na to, že ve válce jedete na ukrajinské hranice?

Zvažoval jsem, jestli jim to vůbec říkat, protože jsem nechtěl, aby měli strach. Svědomí mi to ale nakonec nedovolilo a řekl jsem jim to. Čekal jsem reakce, ať nejezdím a podobně. Ale protože maminka má Ukrajinu také moc ráda, tak mou cestu zcela chápala a byla na mě hrdá.

Budete jezdit na Ukrajinu i nadále?

Hned jak to bude možné, pojedeme tam právě i s mamkou, pro kterou je to také srdcová záležitost. Už tam se mnou byla dvakrát. Shodli jsme se, že bychom tam chtěli jet pomáhat. Ať už odklízet trosky nebo pomáhat raněným a tak dále. Je to jeden z mých prvních plánů – jakmile válka skončí, pojedu tam.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Univerzita Pardubice se podílela na premiérovém pracovním setkání vlády a kolegia Evropské komise v první den českého předsednictví v Radě EU. Jednání se uskutečnilo v pátek
1. července v Litomyšli, kde sídlí Fakulta restaurování, jejíž prostory i technika byly během reprezentativní akce využity. Části programu se zúčastnil také rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

„Je nám ctí, že naše univerzita může poskytnout část moderního zázemí u příležitosti tohoto vrcholného setkání, kterého se zúčastní i předsedkyně Evropské komise paní Ursula von der Leyen. České předsednictví vnímáme jako příležitost navázat nové spolupráce a pomoci řešit aktuální problémy Evropy, které jsme už 18 let součástí,“ uvedl před jednáním prof. Libor Čapek, rektor Univerzity Pardubice.

Rektor univerzity se na pozvání vlády zúčastnil podvečerního a večerního programu akce. Jeho součástí byl Koncert pro Evropu v podání České filharmonie ale také např. vernisáž výstavy fotografií u příležitosti výročí 18 let České republiky v Evropské unii s názvem Dospěli jsme v EU. Tu v Klášterních zahradách zahájil ministr pro evropské záležitosti ČR a bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

TVOŘÍME UDRŽITELNOU BUDOUCNOST V DOPRAVĚ. ZAPOJTE SE!

Vyhlašujeme LETNÍ SOUTĚŽ pro všechny naše studenty prezenčního i kombinovaného studia.

Vnímáte některá řešení ve městech jako neudržitelná?

Najděte problematické řešení v dopravě nebo dopravní infrastruktuře ve městě, a to u nás nebo ve světě, které je ekonomicky neudržitelné, nevhodné pro uživatele, nešetrné k životnímu prostředí.

Pošlete krátké VIDEO (max. 30 s) nebo FOTOGRAFIE s mluveným nebo psaným komentářem na lucie.novotna@upce.cz.

Tři největší výzvy budou vybrány k řešení v rámci mezinárodního projektu CityGo_Project.

Videa a fotografie můžete posílat do 19. 9. 2022.

Více o projektu CityGO se dozvíte na webu CityGo (citygo-project.eu).

Těšíme se na vaše příspěvky!

Akademičtí pracovníci z katedry Dopravního managementu, marketingu a logistiky (DMML) navštívili sídlo DACHSER Czech Republic a.s. v Kladně.

Během přínosné exkurze si prohlídli ekologicky přívětivá řešení pro city logistiku.  

Děkan naší fakulty doc. Libor Švadlenka bez váhání přijal výzvu obchodního ředitele DACHSERu, odložil sako a nasedl na speciální „bajk“, se kterým v místním logistickém areálu najel pár set metrů, a to velmi svižným tempem.

Spolu se sportovním výkonem proběhla diskuse nad řešením city logistiky a jednotlivými opatřeními, z nichž některá jsou aplikována v centru hlavního města Prahy a Hradci Králové a možnosti jejich rozšíření do dalších měst v České republice včetně Pardubic.

Exkurze proběhla v rámci projektu TAČR CK01000032, na kterém akademičtí pracovníci DMML spolupracují se členy Katedry logistiky z Vysoké školy ekonomické v Praze. 

Byl čtvrtek 24. února. Probudili se do dne, který měl být jako každý jiný. Studentský. Čekaly je přednášky, semináře a milá setkání s přáteli v kampusu. To ráno se ale probudili do války. Do války, kterou si nepřejí. Desítky ukrajinských studentů, ale také těch ruských, se společně s českými shodují na jednom. Není to válka mezi Rusy a Ukrajinci. Je to válka Vladimíra Putina. Studenti UPCE se ohlédli za dnem, v němž jejich země vstoupily do války.

O zahájení ruské invaze na Ukrajinu se většina studentů dozvěděla hned ráno, jakmile vzala do ruky telefon. „Najednou mi přišlo velké množství SMS zpráv. Maminka mi napsala, že začala válka,“ popsala prvotní šok Viktoriia Safonenko, studentka Fakulty ekonomicko-správní. Další studenti dostávali zprávy s konkrétním popisem toho, co se v jejich rodné zemi děje. Příbuzní jim psali, že ruská armáda bombarduje Kyjev a Charkov. „Už to začalo!!! Nespíme od pěti od rána. Jsou slyšet výbuchy,“ četla děsivou zprávu od rodiny z Kyjeva Alona Podzega, která dokončuje studium na stejné fakultě a pro Univerzitu Pardubice také pracuje.

„V únoru všichni říkali, že možná přijde válka. Já tomu ale nevěřila. Žijeme v 21. století, nerozumím tomu, že se tyhle věci mohou v této době dít,“ nechápe Ukrajinka studující na Fakultě filozofické Daria Smirnova, která má špatné vzpomínky už na konflikt v roce 2014. „Do školy přišli vojáci se samopaly a říkali, že máme jít domů. Běžela jsem naproti babičce, plakala jsem a volala na ni, že je válka. Přestěhovali jsme se kvůli tomu z Luhanska do Oděsy. A je to tu zase. Nenapadlo mě, že za 20 let svého života zažiju hned dvě války,“ povzdechla si. Přesto se čtvrtek 24. února 2022 zapsal do historie Ukrajiny i celé Evropy černým písmem.

Život na Univerzitě Pardubice jako by se na chvíli zastavil. Přednášky šly pro dotčené studenty ten den stranou, studium přehlušila válka. Motivaci sbírat nové znalosti vystřídal smutek, strach a hněv. „I kdybych šel na přednášku, vůbec bych se nesoustředil. Pořád jsem myslel na to, jestli je moje rodina v pořádku,“ svěřil se student Dopravní fakulty Jana Pernera Roman Pokhodoshchuk, který v sobě sváděl velmi těžký boj. Ještě ve čtvrtek se chtěl sbalit a jet domů, aby se zapojil do bojů a bránil svou zem. Rodina se ho ale snažila přesvědčit, aby nejezdil. „Mám zůstat v Česku, abych tu mohl pomoci ostatním Ukrajincům, kteří se rozhodnou přijet,“ dodal mladý muž s tím, že mnoho jeho spolužáků muselo o pár dní později narukovat. Domů se chtěli rozjet téměř všichni. „Každý den je pro mě hodně těžký, chtěla bych být s rodinou, velmi se o ni bojím,“ přitakala Viktoriia s tím, že její tatínek je připravený Ukrajinu bránit. „Doma si vyrábí Molotovovy koktejly, aby ochránil naši rodinu a naše město,“ dodala. Někteří však ani nevěděli, zda se mají kam vrátit a co s jejich domovem je. „Když se dívám na fotky zničeného Kyjeva, mého města, bolí mě srdce. Absolutně netuším, v jakém stavu může být náš dům,“ popisovala své emoce studentka Fakulty ekonomicko-správní Liza Ryzhuk.

Někteří se měli se svými příbuznými v březnu vidět, plánovaná setkání ale najednou byla nemyslitelná. Rodiny od sebe zůstaly odtržené. „Víkend po začátku okupace jsem měla být doma. Měla jsem jíst babiččiny vareniki a probírat s rodiči, co je nového. Bohužel se to nestalo,“ posteskla si Alona. Daria zase chtěla své narozeniny oslavit se svou rodinou, která za ní plánovala přijet do Pardubic. „Chtěla jsem to oslavit s maminkou, tatínkem, babičkou, dědečkem i sourozenci. To už se ale nestane,“ řekla  začátkem března Daria.

Válka na Ukrajině začala mít ale také velký dopad na finance studentů. Rodiče už jim nemohli posílat peněžní podporu jako doposud. A tak se pro ně život v Pardubicích stal o něco složitějším. Velmi narychlo tak studenti začali hledat další brigády, aby se zvládli uživit. „Musím chodit do práce a vydělat nějaké peníze, abych se stala finančně nezávislá a mohla poslat nějaké peníze i rodině. Chodím na brigády, ale výdělek je kvůli daním jen omezený. Navíc pro mě musí být primární studium – to je důvod, proč jsem tu. Takže jsem děkana požádala o mimořádné stipendium,“ svěřila se Daria.

Mimořádné stipendium je jednou z několika forem pomoci, kterou Univerzita Pardubice svým studentům z Ukrajiny nabídla. Vedení univerzity odsoudilo bezprecedentní ruskou invazi, která nevykazuje žádnou úctu k principům demokracie a základním hodnotám Evropské unie ve 21. století, a krátce po začátku války nabídlo mimořádné stipendium studentům v tíživé situaci a vychází vstříc i těm, kteří mají problémy splnit kvůli válečnému konfliktu povinnosti spojené se studiem. Hned ve čtvrtek také začaly po celém kampusu vlát ukrajinské vlajky, které mají vyjádřit alespoň symbolickou podporu a nesouhlas s válkou. Do žluté a modré se zbarvilo dokonce i univerzitní logo.

Pomoc se týká všech studentů zasažených válkou, takže i těch ruských. Studenti, kteří do Čech přijeli studovat z Ruska, se také potýkají s finančními problémy. Navíc není jisté, zda nebudou muset studium ukončit předčasně a vrátit se do své země, protože nedostanou víza. „Kvůli Putinově válce mi rodiče nemohou poslat peníze, a bojím se, že mi neprodlouží víza a nebudu moci dostudovat. Já ale do Ruska zpátky nechci. Není to ale nic proti tomu, co prožívají lidé na Ukrajině, Ukrajinci jsou pro mě jako bratři a nyní jsou pod palbou. S tím se nikdy nesmířím,“ prohlásil student Fakulty ekonomicko-správní Ivan Knyshov. S válkou nesouhlasí on ani jeho rodina, která proti Putinovi aktivně vystupuje. Jeho otec byl dokonce vězněn za to, že bojoval proti politickému režimu v Rusku. „Demokracie a svoboda v Rusku prostě neexistují, jednotlivá slova jsou používaná, ale vláda je chápe naprosto jinak. Proto mě rodiče poslali do Česka – abych vyrůstal v demokratickém a svobodném státě,“ popsal Ivan, který stojí za svými ukrajinskými spolužáky. Zatímco ti ruští své ukrajinské spolužáky podporují, ti ukrajinští vědí, že jejich vrstevníci válku nezačali. Vznikla tu dokonce rusko-ukrajinská přátelství, která přetrvávají i v této době – ani zbraně, ani válka tyto vazby nezpřetrhá. „Mám tu ruskou kamarádku. Vím, že ona za válku nemůže a nevybrala si ji. Kamarádíme se stále, mám ji ráda,“ řekla Liza.

Láska vs. válka

Někteří ruští a ukrajinští studenti dokonce vytvořili páry. Také láska odolává válce. Partneři se účastnili demonstrací v Praze a stojí jeden za druhým. Například Ukrajinec Oleksandr Korolov z Fakulty ekonomicko-správní v Česku našel osudovou lásku, když se seznámil s Ruskou Marií, která studuje Fakultu chemicko-technologickou. „Válka nás nerozdělí. Kdyby nebyla se mnou, asi bych tuhle situaci ani nezvládl. Nevadí mi, že je z Ruska. Válku a Putina nepodporuje,“ vysvětlil Saša. Jeho přítelkyně s válkou nesouhlasí a její rodiče jsou na ni za to pyšní, také oni válku nechtějí. Ani oni ale nemohou své dceři kvůli opatřením ruské vlády dále posílat peníze. Saša tak se svou přítelkyní jeden celý den strávil obíháním bankomatů po celých Pardubicích, ze kterých se snažili vybrat co nejvíce peněz, protože věděli, že její karty brzy přestanou fungovat.

Studenti obou skupin nacházejí alespoň malou útěchu v podpoře, která se jim dostává ze strany České republiky a jejích občanů. „Je pro nás velmi důležité vědět, že v tom nejsme sami,“ doplnila Viktoriia. Na Univerzitě Pardubice vzniklo mnoho iniciativ, které dávají podporu Ukrajině. Fakulty vyhlašovaly sbírky materiálu, který poté poslaly uprchlíkům, ukrajinským vojákům a rodinám odstřiženým od základních potřeb. Na Hudebním benefičním večeru pro Ukrajinu zase studenti vybírali peníze na podporu ukrajinských lidí. A Katedra tělovýchovy a sportu uspořádala Jógu pro Ukrajinu, na níž se platilo dobrovolné vstupné, které putovalo na pomoc ukrajinským občanům. Celou jednu budovu kampusu, v níž dřív sídlily koleje, navíc Univerzita Pardubice nabídla jako možné ubytování pro stovky lidí prchající před válkou. Univerzita Pardubice také přijímá další ukrajinské studenty, kterým válka vzala možnost studovat na svých univerzitách.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Největší akce Univerzity Pardubice popularizující vědu s názvem Vědecko-technický jarmark se po dvouleté pauze vrátila do centra města. Do tajů vědeckých principů i každodenních věcí, které nás obklopují, se zájemci ponořili ve čtvrtek 16. června. Atrakcí pro děti i dospělé byl například i letecký simulátor nebo programovatelní roboti.

Program odstartoval v 10 hodin z pódia malou vědecká show. Na celé ploše historického Pernštýnského náměstí se děti i dospělí mohli až do pozdního odpoledne formou interaktivních ukázek seznámit s mnoha vědeckými disciplínami. Návštěvníci měli možnost vyrazit si vlastnoručně historickou minci, prověřit znalosti v inflačním kvízu nebo proniknout do tajů chemických a fyzikálních pokusů. Na jarmarku univerzity se objevili také programovatelní roboti z oblíbené stavebnice Lego a letecký simulátor.

Spolupráce univerzity s partnery přinesla i další zajímavou nabídku. Dobrovolní hasiči představili svoji techniku, a společně se strážníky si zájemci mohli vyrobit vlastní policejní odznak. Střední průmyslová škola chemická představila vlastní interaktivní chemickou show a od 14 a 16 hodin vyšly přihlášené ukrajinské i české děti na prohlídku centra města pod názvem Superhrdinové aneb legendy a pověsti v Pardubicích. Prohlídku i s překladem do ukrajinštiny připravila univerzita ve spolupráci s Východočeským muzeem v Pardubicích. Na Pernštýnském náměstí byli i zástupci Střední školy potravinářství a služeb Pardubice, kteří si připravili ukázku na téma “Cukr přítel i nepřítel”.

Univerzita pořádala akci v rámci městských slavností Zrcadlo umění a během dne se na náměstí v centru Pardubic přišlo podívat přes tisíc návštěvníků.

Velvyslankyně Irska v České republice Cliona Manahan navštívila ve středu Univerzitu Pardubice.

Nejprve jednala s rektorem prof. Liborem Čapkem a prorektorkou pro vnější vztahy doc. Petrou Bajerovou, kteří ji představili univerzitu a jejích sedm fakult, vědecké oblasti a možnosti spolupráce. Rektor předal velvyslankyni pamětní medaili a požádal o zápis do pamětní knihy univerzity. Poté se Její excelence Cliona Manahan seznámila s výzkumem detekce rakoviny a s vědeckým týmem prof. Michala Holčapka přímo na Fakultě chemicko-technologické. 

Pečlivě sledujeme hodnocení jednotlivých předmětů v IS STAG, aktivně pracujeme s komentáři, které k hodnocení přidáváte. Zpětná vazba od Vás je pro nás velmi důležitá. 

Nezapomeňte proto na zpětnou vazbu pro Vaše vyučující.  

Děkujeme za Vaše hodnocení a komentáře k předmětům v IS STAG.

Věda není nuda, je to zábava. Další důkazy předloží Univerzita Pardubice ve čtvrtek 16. června od 10 do 17 hodin na Pernštýnském náměstí.

„Vědecko-technický jarmark chce hlavně popularizovat vědu. Děti si třeba díky naší akci můžou vybrat svůj budoucí obor, který by je zaujal. Snažíme se o maximálně pestrý program, aby si tam každý našel to své,“ říká za organizátory Lenka Čermáková.

Co si vyberete vy?

Zájemci bez rozdílu věku si užijí program, který mají na starosti univerzitní fakulty. „Budou tam zábavné chemické pokusy i oblečení pod drobnohledem. Dozvíte se, jak to je, když se klube nový život. Nebude chybět finanční pexeso a inflační kvíz. Uvidíte, jak vznikají cechovní znaky anebo jaké jsou německé názvy českých měst. Přivezeme i letecký simulátor. Vyzkoušet si můžete taky veslování na souši,“ láká další organizátorka Tereza Karanská.

S nabídkou přispěchají ještě univerzitní partneři. „Dobrovolní hasiči představí svoji techniku. Společně s městskými strážníky si můžete vyrobit vlastní policejní odznak. Střední průmyslová škola chemická představí interaktivní chemickou show. Střední průmyslová škola potravinářství a služeb Pardubice nám zase řekne, jestli je cukr náš přítel anebo nepřítel. A návštěvníky navíc zavede do svého mlýna.“

Odpoledne vyrazí přihlášené děti na prohlídku centra města pod názvem Superhrdinové aneb legendy a pověsti v Pardubicích. Prohlídku i s překladem do ukrajinštiny připravila univerzita ve spolupráci s Východočeským muzeem. Vstup na jarmark je zdarma. Opětovně patří do městských slavností Zrcadlo umění.

Stánek v parku

Univerzita Pardubice znovu obohatí srpnový program Sportovního parku populárně-naučným programem s atraktivními interaktivními demonstracemi. Stanoviště se tradičně jmenuje Science Point. Následovat bude v pátek 30. září Noc vědců.

Dění a zajímavosti kolem univerzity můžete sledovat ve speciálním podcastu UPCE On Air. „Hostem byl třeba účastník reality show Survivor a náš student Enrique Lysoněk. Zároveň pokračuje takový seriál rozhovorů s děkany všech fakult. V něm shrnujeme veškeré informace o studiu včetně možného budoucího uplatnění. Čeká nás i rozhovor s absolventem a staronovým hokejistou Pardubic Lukášem Radilem,“ dodává jedna z moderátorek Tereza Karanská.

Článek je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.