Američané jsou ohleduplní řidiči. A na železnici nám ujeli

26. 4. 2019

Nekomplexní, nesystematický, zaujatý a unikátní pohled. O osobní zážitky z mnoha studijních a pracovních pobytů ve Spojených státech jsme požádali proděkana Dopravní fakulty Univerzityv Pardubicích Radovana Souška. Mimo jiné rád cestuje a jeho nejoblíbenějším dopravním prostředkem je vlak. 

Jako přední odborník na dopravu, který přednáší na pardubické Dopravní fakultě Jana Pernera a ČVUT, jste odjížděl do Spojených států se zevrubnými znalostmi tamějšího systému pozemních komunikací a dopravy. Rozcházely se vaše představy s realitou? 
Hlavní hypotézy se potvrdily, jako třeba dominantní postavení nákladní přepravy po železnici, výrazná preference osobní automobilové dopravy, letecké dopravy i skutečnost, že USA jsou zemí od Evropy velmi odlišnou v mnoha aspektech, dopravu nevyjímaje. V mnoha ohledech velmi inspirativní. 

Co vás nejvíc překvapilo? 
Poměrně malý počet nákladních vozidel na dálnicích a propracovaný a využívaný systém hromadné dopravy ve velkých městech. V jižních státech nás zaujaly v Evropě nevídané silniční mosty, které svou délkou na některých úsecích, například při jízdě na ostrov Key West, dosahovaly v součtu délky okolo padesáti kilometrů. Podobně koncipovány jsou stovky kilometrů mostů při pobřeží Mexického zálivu, hlavně v okolí New Orleans, kde si toto řešení vyžádala rozsáhlá delta řeky Mississippi. 

Čechům, kteří dlouhodobě pobývají v USA, doma chybí kvalitní americké silnice a dálnice a pocit bezpečí za volantem. Projezdil jste velkou část Států, máte podobnou zkušenost
Mám. Tamější řidiči jsou tolerantní, ohleduplní a respektují dopravní předpisy, ale zejména ostatní řidiče. USA jsem procestoval opravdu křížem krážem. Jsem názoru, že v kvalitě a bezpečnosti silniční sítě, urbanistickém začlenění do krajiny a účelnosti objektů dopravní infrastruktury nás Američané předběhli minimálně o deset let. Je to dáno také tím, že mají více prostoru. 
V Evropě jsou vyhlášené německé dálnice. Na to obvykle říkám, americké se mi líbí víc a lépe se po nich jezdí, i když nemusí být tak hezké. Kdo vyzkoušel, velmi často má slova potvrdí. 
Velmi se mi líbí, že na červenou lze na křižovatce při odbočení doprava jet, při respektování přednosti v jízdě. Stejně tak, že když „zaspíte“, nikdo na vás netroubí. Když zastavíte u krajnice, velmi rychle někdo přibrzdí a zeptá se, zda nepotřebujete pomoci. 

Jeden náš systémový architekt, který již léta pracuje v USA, se mi během našeho rozhovoru přiznal, že mu doma vadí nedostatečné značení a nedomyšlená organizace některých úseků dopravy. Americké subjekty se úzkostlivě chrání před potenciálními žalobami. Nepřehánějí to trochu s preventivní ochranou klientů a zákazníků? 
Na amerických silnicích a dálnicích se na bezpečnost skutečně klade mimořádný důraz. Na většině dálnic se téměř vždy dodržuje „povolená“ rychlost a vozidla jsou v dobrém technickém stavu. Ovšem zejména po dálnicích jezdí malinko rychleji, než je uvedeno na dopravních značkách. Funguje, že jedete prostě s davem – a to je v každém státě USA trošku jiné. Pokud se řidič vymyká nepřiměřenou rychlostí, rychle se objeví policie a je velmi nekompromisní. Ve městech není, na rozdíl od nás, rychlost omezena plošně, ale na každém konkrétním úseku je stanovena maximální rychlost podle konkrétních stavebně technických poměrů a řidiči to respektují. Za prvek inspirativní i pro nás považuji třeba instalaci „dávkovacích“ semaforů na vjezdech na dálnice. Co překvapí, je přístup policie, která v podstatě nedělá „preventivní“ kontroly, jak jsme zvyklí v ČR. Pokud se řidič nechová extrémně, nevěnuje mu pozornost. Na druhou stranu, jak už jsem uvedl, pokud vznikne problém, řeší ho okamžitě a bez diskuzí. A to se týká i takových drobností, jako je nesprávné parkování. I přes vysoký stupeň motorizace se v USA registruje poměrně malý počet nehod, z nichž převážná většina končí pouze materiálními škodami. 

Čím vším se odlišují železnice v USA od těch evropských? 
Těch aspektů je mnoho jak v oblasti technického vybavení, tak v organizaci a vlastnictví. Některé železnice byly Americe dány do vínku již při propojování východního a západního pobřeží. Jejich budování bylo od počátku v režii soukromých investorů, kteří očekávali především zisk, jemuž přizpůsobili všechno, a tomu odpovídá železniční doprava i v současnosti. Železnice prošla také obdobím státních zásahů, což se neblaze projevilo na finanční stabilitě železničních společností. V sedmdesátých letech se však vládní politika změnila a současně vznikla společnost Amtrak, která provozuje dálkovou osobní železniční dopravu, avšak s velkými federálními dotacemi. Dnešní systém financování nákladní železniční přepravy odpovídá počátkům osmdesátých let, kdy se odstranila regulace a železniční společnosti se začaly orientovat opět na zákazníka a ekonomiku provozu. Tyto společnosti jsou nejen dopravci, ale také vlastníci železniční infrastruktury, takže přístup železniční společnosti na infrastrukturu jiné železniční společnosti je dán většinou smluvní dohodou mezi jednotlivými subjekty, které si však nečiní žádné problémy. Při výstavbě tratí se zohledňovaly místní geografické podmínky i vzdálenosti a tomu byla posléze přizpůsobena technologie dopravy, která se od Evropy velmi liší. V neposlední řadě jde také o lokomotivy. Americký průmysl totiž dokázal velmi rychle nahradit stroje zejména z Velké Británie zařízeními americké provenience. Podobně jsou řešené železnice například v Austrálii, které na první pohled připomínají ty americké. 

Jaké jste zaznamenal rozdíly mezi nákladní dopravou po kolejích? 
V USA je například velmi rozšířená přeprava kontejnerů. Mnohé kontejnerové vlaky, které se pohybují rovnoběžně napříč zemí, konkurují také námořní přepravě Panamským průplavem. Obvyklá je třeba přeprava kontejnerů na sobě ve dvou vrstvách na speciálních vozech a v termínech. Velmi často jsme viděli, jak se v soupravách přepravují silniční návěsy, celé vlaky plné návěsů. V této souvislosti jsme si uvědomili, že na amerických silnicích nejezdí zdaleka tolik těžkých trucků, jak se může českému divákovi zdát při sledování amerických filmů. Výpočet poplatků na silnicích probíhá na „vážicích stanicíchkontrolách“, které lze běžně vidět cca po 50 až 70 kilometrech. Tam je sejmuta jeho registrační značka a je generována cena za použití, která je zasílána elektronicky. Znamená to zhruba minutové zdržení. Nikdo si nedovolí tato místa minout, sankce jsou zásadní. 

Co strojové vybavení?
Lokomotivní a vozový park v USA je na první pohled velmi úzký, strohý a jednotvárný. Při bližším zkoumání však zaznamenáte mnohé odlišnosti. Někoho by možná překvapilo „spartánské“ provedení železničních tratí, velký podíl dřeva, a to nejen na pražce, ale také mosty. Většina železničních tratí není elektrizována, až na výjimky patří vše nezávislé trakci. Osobně mne překvapila hustota železniční sítě v některých státech, například železniční mapa Louisiany ve mně budila dojem, že koleje snad vedou na každou větší farmu. Můj dojem se mi potvrdil, když jsem na mnoha místech státu spatřil desítky odstavených železničních vozů pro zemědělskou produkci, čekajících na své sezonní využití. Vlaky jsou oproti evropským zvyklostem výrazně delší a běžně lze vidět soupravy o více než stu vozech. Výjimkou nebývá ani vlak o sto padesáti vozech tažený třemi až pěti lokomotivami, někdy doplněn vloženými lokomotivami v soupravě a i s postrkem. Úžasný pohled se nám naskytl na několikakilometrový vlak na dlouhatánské estakádě železničního mostu v deltě Mississippi. Takové stavby nejsou v USA výjimkou. ?


Doc. Ing. Radovan Soušek, Ph. D., je proděkanem pro rozvoj Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Publikuje články převážně v odborných časopisech, přednáší na mezinárodních konferencích, je spoluautorem mnoha odborných publikací a výzkumných projektů. Je také nadšeným cestovatelem, protože tvrdí, že aby bylo studentům co předat, musí mít člověk také praktické znalosti z terénu a znát reálně svět. Na fotografii se svým „dítětem”, reklamní lokomotivou na Dopravní fakultu, kterou navrhl a uvedl v život. Na škole mu prý proto přezdívají „proděkan pro zázraky”.

Článek byl převzat z TRADE NEWS.

Věra Vortelová
TRADE NEWS