Jednou bude možná řídit dopravu, nebo zachraňovat životy jako profesionální hasič. Teď ale hlavně běhá. A ve svém živlu je vždycky, když právě prší. Štěstí nad ním pršelo i v Argentině. Jan Janů, student Dopravní fakulty Jana Pernera, skončil v této jihoamerické zemi na mistroství světa v běhu do vrchu čtvrtý. Od medaile ho přitom dělily jen tři sekundy.

Čtvrté místo je obrovský úspěch. Vnímáte to tak také?

Kdyby mi někdo před závodem řekl, že doběhnu na 4. místě, nevěřil bych mu. Je tedy pravda, že s trenérem jsme přípravě na tento závod věnovali hodně úsilí a času. Za posledních pět měsíců před závodem jsem byl dva a půl měsíce v horách, ve vysoké nadmořské výšce, a tam trénoval.

Kolik kilometrů denně uběhnete?

Na soustředění jsou mé obvyklé denní tréninkové dávky v rozmezí 25-35 km v různých intenzitách. Takže jsem taky věděl, že natrénováno mám, netušil jsem ale, že by to mohlo stačit na to, abych se poměřil s těmi nejlepšími na světě. Jak se říká, s jídlem roste chuť, před závodem bych bral 4. místo všemi deseti, po závodě si říkám, že je škoda toho třetího místa, kdy mně na třetí příčku chyběly pouze tři vteřiny.

Jak se vám běželo?

Moc rád závodím v dešti, a na závod začalo přímo lít, takže jsem byl ve svém živlu. Náš závod se běžel v polovině listopadu, kde v Argentině mají inverzní roční období, takže tam bylo příjemné jaro. Dny před závodem panovalo ve Villa La Angostura teplé slunečné počasí, takže četné dešťové srážky v den závodu byly pro mě příjemným ochlazením.

Jaké převýšení jste musel překonat?

Běželi jsme závod téměř 15 km dlouhý s kladným i záporným převýšením (start i cíl byly na jednom místě) něco málo přes 800 m. Větší část trati vedla místními pralesy, měli jsme tam nespočet brodů a malých potůčků, trať byla velice pestrá a členitá.

Mužský tým se v Argentině umístil první. Trénovali jste společně?

Podařil se nám opravdu husarský kousek. Ještě nikdy v historii naší země se nestalo, aby mužský tým přivezl z mistrovství světa v běhu do vrchu nějakou medaili, my přivezli rovnou zlatou. Takže veliká senzace. Jeden z mnoha faktorů, proč se nám na mistrovství tolik dařilo, je podle mého názoru i to, že jsme do Argentiny přiletěli dříve než výpravy ostatních států. Takže jsme se stihli lépe aklimatizovat. Společně jsme ale netrénovali, každý jsme navíc zvolili jiný způsob přípravy. Někdo se připravoval v Alpách, někdo na Šumavě, v Tatrách nebo v Beskydech, každý podle svých finančních i časových možností.

Jak jste se dostal k běhání?

Bydlím na vesnici u Nového Města na Moravě. Doma máme menší hospodářství, takže mi pohyb už odmalička nebyl cizí. Žádný sport jsem ale nedělal, pracoval jsem na statku, v lese nebo na poli, a mou fyzickou zdatnost rozvíjel. Až na základní škole v osmé třídě si mě všimla trenérka paní Holubová na školních závodech, od té doby jsem začal běh trénovat. Jelikož pocházím z Vysočiny, kde jsou kopce všudypřítomné, navíc mám hory rád, tak se postupem času ukázalo, že právě běh do vrchu je má nejsilnější běžecká disciplína.

Co vás na běhání nejvíce baví?

Ta volnost. Při tomto sportu se nemusíte na nic vázat. Nemusíte se vázat na žádnou otevírací dobu sportovišť, neomezuje vás počasí ani tma. Stačí pouze zvolit vhodné oblečení a obuv, popřípadě si vzít čelovku a můžete jít běhat kdykoliv a kamkoliv. Rád objevuji nová místa, k čemuž běh přímo vybízí.

Jste před závodem nervózní?

Dříve jsem býval hodně, teď už se tolik nestresuju. Podle mě je taková ta přirozená nervozita zdravá a na místě. Když jsem na závodech typu mistrovství Evropy či světa a dýchá na mě atmosféra velkých závodů, snažím se na to nemyslet a nepřipouštět si to.

Jaký je váš tréninkový plán?

Ten se odvíjí od toho, v jaké fázi přípravy se nacházím. Teď přes zimu nabíhám objemy, čím více se blíží závody, tak se snažíme více běhat rychlost. Tréninkový plán pro běh bych přirovnal k pyramidě. V přípravné fázi se nabíhají objemy, to je ten pomyslný základ pyramidy. Čím větší je ten pomyslný základ, tím více je možné na čem stavět. S blížícími závody se tréninkové jednotky zkvalitňují, to znamená, že běhám méně a rychleji, až na pomyslném vrcholu pyramidy by měl být ten hlavní závod sezóny.

Máte nějaký speciální výživový plán?

Žádnou dietu ani výživový plán nemám. Myslím si, že s mou naběhanou kilometráží si samo tělo řekne, co mu chybí, co potřebuje. Takže jím, na co mám právě chuť. Sladké mám rád, ale oblíbil jsem si zelené čaje, které se nesladí, takže piju neslazené nápoje.

Jaký je váš největší sportovní úspěch?

Je to právě 4. místo na mistrovství světa v běhu do vrchu v Argentině. Mé dosavadní maximum bylo 11. místo na mistrovství světa v běhu do vrchu. Pro letošní rok jsem mistr ČR v této běžecké disciplíně. Ovšem konkurence je u nás hodně vyrovnaná, takže to vůbec není jednoduché prosadit se u nás v této disciplíně.

Sportoval jste i přímo na univerzitě?

Na Katedru tělovýchovy a sportu jsem chodil sportovat v rámci povinně volitelného předmětu Tělesná výchova. Možnosti zázemí v jejích prostorách jsem také často využíval, když jsem měl mezi výukou nějaký čas. Abych tento volný čas efektivně využil, tak jsem si šel zatrénovat, což mi umožnilo studovat a zároveň dvoufázově trénovat. Takto jsem to praktikoval na bakalářském studiu. Navazující studium jsem začal studovat dálkově, takže většinu tréninkových jednotek mám doma na Vysočině, do Pardubic jezdím jenom jednou za čas.

Studujete obor Technologie a řízení dopravy. Je náročné skloubit studium se závoděním?

Bakalářské studium jsem studoval prezenční formou, s vyučujícími jsem se vždy snažil domluvit a ve většině případu mi vyšli vstříc, za což jsem jim velice vděčný. Takže při bakalářském studiu jsem mohl sportovat bez větších problémů. Po skončení bakaláře jsem si začal plnit svůj sen a šel jsem pracovat k hasičům, k tomu jsem pokračoval ve studiu navazujícího studia, tentokrát v kombinované formě. Bylo už náročnější skloubit školu s vrcholovým sportem. Do toho noční, mnohdy fyzicky i psychicky náročná práce, omezený počet dovolených. Proto jsem se po necelých dvou letech rozhodl práci u hasičů přerušit a naplno se věnovat studiu a sportu.

Máte nějakou vysněnou práci v oboru, nebo se spíše vidíte ve sportovním odvětví?

Po studiu bych se rád i nadále věnoval sportu. Sport už tak nějak patří k mému životu. Získané vědomosti z dopravní fakulty bych v budoucnu rád promítl do praxe a živil se jako technolog dopravy. Navrhovat jízdní řády, sledovat potřeby a proudy cestujících a rád bych přispěl k rozvoji integrovaných dopravních systémů.

Bc. Jan Janů (26) studuje obor Technologie a řízení dopravy se zaměřením Technologie a řízení dopravních systémů na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Rád cestuje, sportuje a má rád dobrodružství. Když se pro něco rozhodne, jde si pevně za svým cílem. Je milovníkem hor a přírody.

V Týně nad Vltavou se v pátek konala konference Budoucnost regionální dopravy 2020. Pozornost mimo jiné vzbudil doc. Ing. Pavel Drdla, Ph.D. z Katedry technologie a řízení dopravy Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Podle něj jsou české a moravské kraje příliš malé a uměle stvořené na to, aby kvalitně zajistily železniční dopravu. Drdla kritizoval i tarifní chaos, který nastal s příchodem nového jízdního řádu. Vyjmenoval řadu různých systémů, podle kterých si různé kraje určují ceny (pásma, zóny, kilometry, atd.). „Neměli bychom dělat z cestujícího einsteina tarifních systémů v různých krajích,“ uvedl docent. Inspiraci by podle něj měli Češi hledat ve Švýcarsku. 

Jak hodnotíte situaci, která v polovině prosince nastala v regionální železnici, a především často zmiňovaný tarifní zmatek?

Situace se v České republice po 15. prosinci 2019 výrazným způsobem zkomplikovala. Jsou pochopitelné obavy cestujících z určité nepřehlednosti a bohužel už jsou i první náznaky úbytku cestujících. Cestující tyto změny považují za nepohodlné a nejsou ochotní věnovat tolik času jejich studování. Bohužel se to projevuje odlivem cestujícím z veřejné dopravy. Neexistuje přitom jednoznačné stanovisko a jednotný postup, některé kraje jdou formou brutto smluv, jiné využívají netto smlouvy, a každý samozřejmě hájí svou pozici. Navíc jedna věc jsou cesty v rámci krajů a druhá jsou cesty na větší vzdálenosti přes krajské hranice, kde ta situace je vůbec nejsložitější. Požadovat po cestujícím odbavení pomocí několika jízdenek je nešťastné.

Může být řešením onen jednotný státní tarif, který připravuje rezort dopravy a který už měl být dávno hotov? A nebude vadit cestujícím, že bude vyšší než jiné jízdné?

Cestující jsou podle mě ochotni si za určitý komfort připlatit. Pokud ten rozdíl nebude markantní a ten tarif jim umožní lepší orientaci. Drobné zvýšení proto budou cestující akceptovat. Dnes se hodně diskutuje i o celosíťové jízdence, která by ale určitě neměla končit jen u železniční dopravy, ale měla by směřovat na veřejnou dopravu jako celek. Ale nesmí se zapomínat ani na jízdenky na jednotlivé jízdy, neboť řadě cestujících se síťové jízdenky z důvodů malé četnosti jejich cest nevyplatí.

Ve své prezentaci jste zmínil řekněme určitou nekoncepčnost při vzniku krajů, absenci spádovosti, porovnával jste jejich velikost se spolkovými zeměmi v Německu. Mohla by být řešením nějaká nadregionální integrace v podobě nějakých dopravních spolků?

Začnu tím srovnáním s Německem. Ve své prezentaci jsem naznačoval, že počet obyvatel jedné spolkové země vychází v průměru nad pět milionů obyvatel, kdežto v České republice při 14 krajích to vychází zhruba na tři čtvrtě milionu obyvatel. Pokud bychom chtěli kopírovat Německo, tak by to znamenalo, že bychom měli dva, maximálně tři územní celky. Což by zřejmě ze strany krajských samospráv nebylo asi správně pochopeno. Ale určitě se musí zohlednit i to, že bohužel (ať chceme, nebo ne) nejsou stávající kraje přirozenými celky. Vznikly sloučením několika okresů vzniklých v roce 1960, což znamená, že tyto kraje jsou umělé jednotky. A nemusí respektovat přirozenou dopravní spádovost. Co se týká té další části otázky: určitě nějaké řešení bude muset přijít. Doporučoval bych model Švýcarska, kde je sice více dopravců a více integrovaných systémů, ale cestující tím není nijak postižen. On si koupí jízdenku z bodu A do bodu B a už neřeší, se kterým jede dopravcem nebo v jakém se zrovna nachází integrovaném systému. To už je úloha těch, kteří si přerozdělují tržby. Tedy ani v České republice bychom neměli dělat z cestujícího einsteina tarifních systémů v různých krajích, vůbec by tím neměl být zatěžován.

Jak to udělat z administrativního hlediska? Nebylo by záhodno odebrat krajům pravomoc objednávat vlaky, nebo by měl stát zřídit nějakého nadregionálního integrátora a clearingové centrum tržeb?

To je zajímavá otázka. Jak jsem naznačoval, tak ten problém je spojen zejména s tím, že – lidově řečeno – je v České republice krajů mnoho. Potom i otázka toho řešení je velmi komplikovaná. Objevují se v jednotlivých návrzích náznaky změny kompetencí, ale těžko říci, jestli je to průchodné. Stát se to může jen na základě politického rozhodnutí. Pokud chcete znát čistě můj názor, pak u páteřní dopravy, kterou železniční doprava je, by si objednávka zasloužila návrat na celostátní úroveň. Oblast autobusové linkové dopravy by na úrovni krajů mohla zůstat. Ale i u ní by bylo na místě zvážit větší propojenost mezi kraji, protože bohužel i u autobusové dopravy působí hranice krajů jako značná bariéra dopravní obslužnosti.

Jsme na konferenci k budoucnosti lokálek. Jak ji vidíte vy?

Podle mého názoru je jediná jejich šance na budoucnost v provázanosti, tedy všechny druhy dopravy se musejí vzájemně doplňovat, a to nejen v rámci veřejné dopravy. Je to i otázka propojení s dopravou individuální, která se může s veřejnou dopravou výborně doplňovat, vzpomeňme třeba cyklověže nebo parkoviště P+R. Lokálky jako takové nemohou být ostrovem, pokud budou zapojeny do širšího kontextu, tak určitě budoucnost mají.

Rozhovor byl převzat zdopravy.cz

Pavlína Vágnerová měla ekonomické zaměření. Statistika ji ale nudila. Na doporučení kamaráda přestoupila na Dopravní fakultu Jana Pernera a zamilovala si logistiku. Aby zjistila, která logistická pozice je pro ni ta pravá, naskočila do Trainee programu ve ŠKODA AUTO. Nakonec tam zůstala a dnes pracuje na oddělení Plánování logistiky. Má ráda jednoduchost, selský rozum při plánování a je zastánkyní ekologických řešení.

Jak vás napadlo se do programu přihlásit?

Oslovila mě personalistka přes LinkedIn. A jelikož jsem měla kamaráda, který byl v programu přede mnou, tak jsem se přihlásila.

Co bylo dál?

Následovalo výběrové řízení, které pro mě bylo další výzvou. Mělo několik kol, přes které se kandidát musí dostat, až po Assesment center, kde vás hodnotí komise z řad manažerů firmy.

Čím je Trainee program zajímavý?

Je to program, který nabízí absolventům vysokých škol možnost vidět náplň práce na různých odděleních a najít tak místo, které je bude naplňovat a bavit. Dále v průběhu celého roku vám umožní studovat cizí jazyk nebo se školit v rámci sebe rozvoje. Největší benefit vidím v kontaktech, které v průběhu roku získáte.

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Po škole mi nebylo jasné, v jaké oblasti logistiky chci pracovat. Z tohoto důvodu mi přišlo super, že v rámci Trainee programu máte možnost rotovat po různých odděleních, kde můžete poznávat a vyzkoušet si náplň dané práce. Navíc za podpory svého mentora a koordinátora programu. 20 % náplně práce jsou i tzv. soft aktivity. Pomáháte organizovat eventy nebo se můžete školit. Také můžete absolvovat zahraniční rotaci – já měla možnost jet do Indie.

Co jste si z této cesty odnesla?

Z mého pohledu je to nádherná země plná kontrastů, kde na jedné straně vidíte všude poházené odpadky a pak jste ve čtvrti plné vil, parků a hotelů a nepoznáte, že byste byli v té „špinavé“  Indii, jak je známo z obrázků. Z pracovního hlediska vidím, že je důležité vzájemné porozumění a respektování obou kultur.  

Pro jaké oddělení pracujete dnes?

V rámci Trainee programu jsem rotovala v Logistice a mé hlavní místo je na Plánování logistiky, kde je moje mentorka vedoucí. Spolu jsme vytvořily rotační plán, napříč logistikou a ostatními odděleními, s nimiž spolupracují, jako je nákup, dispozice, operativní logistika a další. Na jednotlivých odděleních jsem dostala k vypracování jejich aktuální projekty, abych získala různé zkušenosti a díky podpoře jednotlivých pracovníků také kontakty pro mou cílovou pozici. Už v průběhu Trainee programu jsem dostávala nabídky na různá oddělení, ale nakonec jsem si zvolila pozici Specialista pro plánování logistiky výroby agregátů, kde s nabíhající elektromobilitou plánuji toky, plochy a logistické technologie pro výrobu náprav do elektrického vozu.

Co vás na práci nejvíce baví?

Na mé pozici mě baví různorodost mé každodenní práce a mladý kolektiv v kanceláři.

Elektromobilita a udržitelná mobilita je dnes velké téma. Jste příznivkyní ekologických řešení?

Ano jsem, ale zastávám ten názor, že každý musí začít sám u sebe a pozastavit se nad svojí ekologickou stopou a nemít v hlavě, že sám nic nezmůže. V dnešní konzumní době je pro lidi těžké si něco odepřít nebo přemýšlet nad tím, jestli to vůbec potřebujeme. Pořád jezdím do práce na kole, když někam cestuji, snažím se o sdílenou mobilitu, ale upřímně ne vždy jsou k tomu podmínky. Všeho s mírou!

Myslíte, že naši generaci v tomto ohledu čeká revoluce?

Nevím, jestli revoluce, ale je pozitivní, že se o tom již mluví a dostává se to do povědomí všech.

Na co z dob studií ráda vzpomínáte?

Na spolužáky, se kterými jsme vždycky čekali na chodbách před hodinou a kecali. Na město Pardubice, kde jsem jeden rok jezdila na koloběžce a další rok na kole, na brigádu v obchodě Náš Grunt. Nebo také na přestávky, kdy jsme si šli pro něco dobrého do bufetu u Dědka, nebo hned po škole zamířili zhodnotit celý den a život do Áčka.

Čím jste chtěla být?

Původně jsem měla zaměření ekonomické, ale pro mě se stala statistika nudnou, i když s cennými údaji. Až přes známého, který pracoval v logistice, jsem přestoupila na studium na dopravní fakultu. Líbí se mi totiž jednoduchost a nutné využití selského rozumu při tvorbě a plánování, aby všechno na sebe navazovalo a dávalo smysl. Obecně si myslím, že logistika je jako žilní systém, který zásobuje naše srdce a bez kterého by nemohlo fungovat.  

Ing. Pavlína Vágnerová vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera Univerzity Pardubice, obor Technologie a řízení dopravy. Původně studovala statistiku a stochastické metody na VŠE v Praze, ale pak přestoupila na studium logistiky na DFJP. Při škole byla na studijní stáži ve Finsku a na pracovní stáži ve Španělsku. Po promoci absolvovala Trainee program ve ŠKODA AUTO, kde momentálně pracuje na oddělení Plánování logistiky. V rámci rodinné firmy devátým rokem pomáhá organizovat semináře v oblasti osobnostního růstu a rozvoje.

Pavlína Vágnerová měla ekonomické zaměření. Statistika ji ale nudila. Na doporučení kamaráda přestoupila na Dopravní fakultu Jana Pernera a zamilovala si logistiku. Aby zjistila, která logistická pozice je pro ni ta pravá, naskočila do Trainee programu ve ŠKODA AUTO. Nakonec tam zůstala a dnes pracuje na oddělení Plánování logistiky. Má ráda jednoduchost, selský rozum při plánování a je zastánkyní ekologických řešení.

Jak vás napadlo se do programu přihlásit?

Oslovila mě personalistka přes LinkedIn. A jelikož jsem měla kamaráda, který byl v programu přede mnou, tak jsem se přihlásila.

Co bylo dál?

Následovalo výběrové řízení, které pro mě bylo další výzvou. Mělo několik kol, přes které se kandidát musí dostat, až po Assesment center, kde vás hodnotí komise z řad manažerů firmy.

Čím je Trainee program zajímavý?

Je to program, který nabízí absolventům vysokých škol možnost vidět náplň práce na různých odděleních a najít tak místo, které je bude naplňovat a bavit. Dále v průběhu celého roku vám umožní studovat cizí jazyk nebo se školit v rámci sebe rozvoje. Největší benefit vidím v kontaktech, které v průběhu roku získáte.

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Po škole mi nebylo jasné, v jaké oblasti logistiky chci pracovat. Z tohoto důvodu mi přišlo super, že v rámci Trainee programu máte možnost rotovat po různých odděleních, kde můžete poznávat a vyzkoušet si náplň dané práce. Navíc za podpory svého mentora a koordinátora programu. 20 % náplně práce jsou i tzv. soft aktivity. Pomáháte organizovat eventy nebo se můžete školit. Také můžete absolvovat zahraniční rotaci – já měla možnost jet do Indie.

Co jste si z této cesty odnesla?

Z mého pohledu je to nádherná země plná kontrastů, kde na jedné straně vidíte všude poházené odpadky a pak jste ve čtvrti plné vil, parků a hotelů a nepoznáte, že byste byli v té „špinavé“  Indii, jak je známo z obrázků. Z pracovního hlediska vidím, že je důležité vzájemné porozumění a respektování obou kultur.  

Pro jaké oddělení pracujete dnes?

V rámci Trainee programu jsem rotovala v Logistice a mé hlavní místo je na Plánování logistiky, kde je moje mentorka vedoucí. Spolu jsme vytvořily rotační plán, napříč logistikou a ostatními odděleními, s nimiž spolupracují, jako je nákup, dispozice, operativní logistika a další. Na jednotlivých odděleních jsem dostala k vypracování jejich aktuální projekty, abych získala různé zkušenosti a díky podpoře jednotlivých pracovníků také kontakty pro mou cílovou pozici. Už v průběhu Trainee programu jsem dostávala nabídky na různá oddělení, ale nakonec jsem si zvolila pozici Specialista pro plánování logistiky výroby agregátů, kde s nabíhající elektromobilitou plánuji toky, plochy a logistické technologie pro výrobu náprav do elektrického vozu.

Co vás na práci nejvíce baví?

Na mé pozici mě baví různorodost mé každodenní práce a mladý kolektiv v kanceláři.

Elektromobilita a udržitelná mobilita je dnes velké téma. Jste příznivkyní ekologických řešení?

Ano jsem, ale zastávám ten názor, že každý musí začít sám u sebe a pozastavit se nad svojí ekologickou stopou a nemít v hlavě, že sám nic nezmůže. V dnešní konzumní době je pro lidi těžké si něco odepřít nebo přemýšlet nad tím, jestli to vůbec potřebujeme. Pořád jezdím do práce na kole, když někam cestuji, snažím se o sdílenou mobilitu, ale upřímně ne vždy jsou k tomu podmínky. Všeho s mírou!

Myslíte, že naši generaci v tomto ohledu čeká revoluce?

Nevím, jestli revoluce, ale je pozitivní, že se o tom již mluví a dostává se to do povědomí všech.

Na co z dob studií ráda vzpomínáte?

Na spolužáky, se kterými jsme vždycky čekali na chodbách před hodinou a kecali. Na město Pardubice, kde jsem jeden rok jezdila na koloběžce a další rok na kole, na brigádu v obchodě Náš Grunt. Nebo také na přestávky, kdy jsme si šli pro něco dobrého do bufetu u Dědka, nebo hned po škole zamířili zhodnotit celý den a život do Áčka.

Čím jste chtěla být?

Původně jsem měla zaměření ekonomické, ale pro mě se stala statistika nudnou, i když s cennými údaji. Až přes známého, který pracoval v logistice, jsem přestoupila na studium na dopravní fakultu. Líbí se mi totiž jednoduchost a nutné využití selského rozumu při tvorbě a plánování, aby všechno na sebe navazovalo a dávalo smysl. Obecně si myslím, že logistika je jako žilní systém, který zásobuje naše srdce a bez kterého by nemohlo fungovat.  

Ing. Pavlína Vágnerová vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera Univerzity Pardubice, obor Technologie a řízení dopravy. Původně studovala statistiku a stochastické metody na VŠE v Praze, ale pak přestoupila na studium logistiky na DFJP. Při škole byla na studijní stáži ve Finsku a na pracovní stáži ve Španělsku. Po promoci absolvovala Trainee program ve ŠKODA AUTO, kde momentálně pracuje na oddělení Plánování logistiky. V rámci rodinné firmy devátým rokem pomáhá organizovat semináře v oblasti osobnostního růstu a rozvoje.

Vážené kolegyně a kolegové, milé studentky a studenti, příznivci naší fakulty,

jménem vedení Dopravní fakulty Jana Pernera a jménem svým přeji Vám všem do blížících se vánočních svátků hlavně hodně klidu a pohody s vašimi nejbližšími. Do nového roku pak hodně zdraví, štěstí a pracovních i studijních úspěchů.

Libor Švadlenka
děkan

Slavnostní předávání certifikátů vojenským technikům ze státu Burkina Faso za absolvování Kurzu celoživotního vzdělávání Theoretical and Practical Course for Aircraft Maintance proběhlo 22. listopadu 2019. Dopravní fakulta Jana Pernera zajišťovala tento prakticky a teoreticky zaměření kurz pro potřeby Vzdušných sil Armády státu Burkina Fasa ve spolupráci se společností Defcon, s. r. o. Celkem bylo proškoleno 24 vojenských techniků, z nichž je jedna žena, která je zároveň jejich velitelkou. Všem absolventům tohoto kurzu gratulujeme!

Ing. Lenka Machačová, oddělení pro vnitřní záležitosti a propagaci DFJP

Začátkem prosince proběhnul první ročník Ceny Laurina & Klementa, jejímž cílem bylo ocenit nadané studenty a jejich závěrečné práce, které psali ve spolupráci se ŠKODA AUTO. O finanční odměnu ve výši 80 000 korun se pak v napínavém finále utkalo 9 nejlepších z celkem 55 přihlášených bakalářských a diplomových prací. Náš absolvent, Petr Šulc, získal za diplomovou práci na téma Lepení spoje a jejich zkoušení v podmínkách dynamického zatěžování první místo! Absolventka Tereza Millichová se probojovala do finále a získala 30 000 Kč za závěrečnou práci na téma Přeprava vybraných materiálů pomocí milkrunu.

„Chtěl jsem dělat práci, která nebude jen do šuplíku, ale bude mít přínos v reálném světě,“ uvedl vítěz Petr Šulc ke své motivaci ke tvorbě závěrečné práce. Na ní podle svých slov pracoval přibližně rok a půl a byla dokonce tak inovativní, že postupy v ní si její autor nechal patentovat. Nejtěžší prý bylo přijít s nápadem na tvar zkušebního vzorku, který by fungoval. Za výhru 80 tisíc korun bude financovat nákup nového automobilu.

Finalisté své práce prezentovali před dvacetičlennou porotou složenou z odborníků ŠKODA AUTO a zástupců akademické sféry z předních českých univerzit. Studenti měli svou práci představit tak, aby byla srozumitelná, jak pro experty, tak pro neodborné publikum, a to v pevně stanoveném časovém limitu 8 minut. Práce byly dále hodnoceny zejména na základě odborného přínosu a možnosti aplikovat navržená opatření v prostředí ŠKODA AUTO; dále se posuzovaly prezentační dovednosti nebo inovativnost a originalita.

Zpracovaná témata měla opravdu široký záběr, od technického vývoje a designu přes výrobu, logistiku, marketing či HR. Finalisté se ve svých pracích zabývali tématy jako work-life balance v pracovním životě, datalogging hybridních vozů, influence marketing, využití IoT v systémech pro provoz lisovny nebo dimenzování vodičů pro osobní automobily.

Vysoká kvalita prezentací a profesionální výkony všech účastníků postavili porotu před nelehké rozhodování. Z prvního místa se nakonec radoval  Petr Šulc z Dopravní fakulty pardubické univerzity za diplomovou práci na téma Lepené spoje a jejich zkoušení v podmínkách dynamického zatěžování. Hlavní cenu – 80 tisíc korun a dvě VIP vstupenky na Mistrovství světa v ledním hokeji 2020 – mu předal Bohdan Wojnar, člen představenstva zodpovědný za oblast řízení lidských zdrojů. Zkrátka nepřišli ani finalisté, kteří si převzali certifikáty a finanční odměnu 30 tisíc korun.

 „Musím přiznat, že úroveň finále zcela předčila naše očekávání. Můžeme být jako firma hrdí na to, že máme ve svých řadách takto talentované studenty, ze kterých se poté rekrutují naši zaměstnanci. Už se těšíme na další ročník,“ uvedla Adéla Opekarová, koordinátorka pro spolupráci se školami. 

Studenti, kteří mají zájem psát nebo již píší svou závěrečnou práci ve spolupráci se ŠKODA AUTO, se mohou do dalšího ročníku hlásit od ledna do září příštího roku. Podmínkou je úspěšná obhajoba práce do 30. 9. 2020.

Co je nového ve ŠKODA AUTO? 

Začněte také spolupracovat se ŠKODA AUTO již během studia - STÁŽE A VEDENÍ ZÁVĚREČNÝCH PRACÍ

Zdroj: ŠKODA AUTO, a.s.

Ing. Lenka Machačová, oddělení pro vnitřní záležitosti a propagaci DFJP

Na českých vysokých školách studuje mnohem víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných, neohrožuje to ale hodnotu titulů?

Vít POHANKA, moderátor
Na českých vysokých školách studuje několikanásobně víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, protože zatím zaostává za průměrem Evropské unie. Neohrožuje ale takové rychlé dohánění kvalitu studia a hodnotu vysokoškolských titulů? Natáčel jsem o tom na univerzitách v Pardubicích a v Olomouci a také na ministerstvu školství v Praze. Příjemný poslech pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus vám přeje Vít Pohanka.

Vít POHANKA, moderátor
Po chodbách Univerzity Pardubice procházejí desítky, možná spíš stovky studentů. Celkem jich tady získává vzdělání skoro 8 000, nejvíc v bakalářském studiu, přes 2 000 v magisterském a doktorandské studiu. Tak třeba Kristýna je ze Zábřehu na Moravě a v Pardubicích studuje ekonomiku a řízení podniků.

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
Nikdo z rodiny na vysoké škole nikdy nebyl a chtěla bych docílit toho, aby aspoň někdo z rodiny tohle dokázal. Myslím si, že i z ohledu vlastně zastoupení do nějaké firmy, tak pro lepší postavení, si myslím, že to je důležitý.

Vít POHANKA, moderátor
Dneska máte na výběr z mnoha vysokých škol v mnoha městech. Studujete v Pardubicích. Nebojíte se tak trošku, že třeba ten titul z Pardubic nebude braný úplně stejně, jako by byl třeba titul z Brna nebo z Prahy?

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
To si nemyslím. Já si myslím, že každá škola má různý typy vyučování, ale myslím si, že ten titul bude mít stejnou hodnotu jako na každékoliv škole, jak v Brně, tak v Praze.

Vít POHANKA, moderátor
Univerzita tady v Pardubicích vznikla v dnešní podobě v roce 1994. Předtím tady byla Vysoká škola chemicko-technologická. Tu ale ve srovnání s dnešními stavy navštěvoval jenom zlomek studentů a učil je zlomek vysokoškolských pedagogů. Má taková relativně mladá univerzita personální kapacitu zvládnout tak prudký rozvoj a udržet přitom kvalitu? Zeptal jsem se současného rektora a tím je profesor Jiří Málek.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Zas tak úplně mladá není, protože máme kořeny, které sahají 70 let hluboko. Příští rok si budeme připomínat v podstatě 70 let od začátku vysokého školství v Pardubicích, které je spojeno s poválečným obdobím. Čili kořeny jsou. Je tady tradice. Sedm desítek let je poměrně dlouhá doba, za kterou jsou schopni se etablovat velmi kvalitní učitelé s kontakty na přední světová pracoviště, což je hrozně důležité. A na tomto základě se samozřejmě univerzita rozšiřovala o další obory. Takže my dneska máme poměrně pestrou škálu oborů, které nabízíme našim studentům, z nejrůznějších oblastí, od ekonomických věd až po restaurování památek a uměleckých děl.

Vít POHANKA, moderátor
Získání titulu, ať už bakalářského nebo magisterského, není sice jedinou motivací, ale samozřejmě se hodí. Tak to aspoň vidí Věra, studentka z Lanškrouna.

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Chci získat vědomosti. Chci to mít i kvůli tomu, aby se mi i lépe hledala práce po škole nebo takhle, že je to takový lepší. Není...ten titul není takovej, že máte titul, dostanete práci, ale zase s tím se lépe práce hledá.

Vít POHANKA, moderátor
I když je to třeba titul z regionálních univerzit?

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Ano, myslím si, že jo.

Vít POHANKA, moderátor
Rektor pardubické univerzity Jiří Málek přitom považuje několikanásobný nárůst počtu studentů za jednoznačně pozitivní trend.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Já si myslím, že to je dobře, protože tím pádem se otevírá cesta na vysokou školu i pro lidí, kteří jsou takzvaná první generace studentů v rodinách, kde není zkušenost se studiem na vysokých školách. Já si myslím, že je strašně důležité, že se nejedná jenom o klasické vzdělávání, to znamená sdělování vědomostí prostřednictvím katedry a učitele, ale tím, že se snažíme zapojovat studenty už od prvních vlastně forem studia do tvůrčí práce, to si myslím, že je docela klíčová věc. A na to se u nás hodně soustředíme. Dále pochopitelně předpokládáme, že občas nějaký student může mít nějaký problém se studiem, problém s psychologický, problém velké zátěže studia, na který třeba není zvyklý. Tady máme akademickou poradnu, která se stará o tyhle ty studenty a je schopná jim poskytnout kvalifikované rady.

Poslechněte si celou reportáž

Článek byl převzat z Český rozhlas Plus
 

Ing. Marie Bednaříková, CSc., Fakulta chemicko-technologická

V listopadu 1989 jsem měla dva roky po skončení vysokoškolských studií, po nichž jsem absolvovala dvouletý studijní pobyt na katedře. Ten se poté změnil na interní vědeckou aspiranturu, kterou jsem začala v září 1989. Všechna bezstarostná léta přípravy na život jsem prožila v totalitním režimu, s tím, že budoucnost je více méně nalinkovaná a možnosti cestovat do zahraničí velmi omezené. Když přišel můj přítel s tím, že je sametová revoluce, že jdeme cinkat klíči k divadlu a že bude nyní všechno jinak, dodnes si pamatuji ten šok a směsici pocitů z toho okamžiku. Na jedné straně strach – sice jsem věřila, že by mě nezval nikam, kde by mi mohlo být ublíženo, ale když jsme stáli před divadlem (myslím, že poletovaly tehdy i nějaké sněhové vločky), stále jsem se rozhlížela, odkud na nás někdo zaútočí, že to není možné, aby nám to jen tak prošlo… Na druhé straně to byl pocit radosti a naděje, že bude šance poznat nové lidi a nové země, že snad doženu to, co dnešní studenti prožívají již během studií na středních i vysokých školách, ty možnosti a svobodu. Ale také v tom byl pocit nejistoty, jestli tu zodpovědnost za svá rozhodnutí a svůj život dokáži usměrnit do přijatelných mantinelů. Velmi silný byl i pocit úlevy, protože jsem za sebou měla první přednášku z marxismu-leninismu v rámci aspirantury, kdy jsem záhy pochopila, že zkouška z tohoto předmětu bude nejdůležitější a nejobávanější. Sametovou revolucí tento problém padl a zůstaly jen odborné předměty a jazyky.

Dnes si někdy říkám, že studenti ani nemohou docenit důležitost této události. Je to už 30 let, takže všichni se narodili a vyrostli v úplně jiných podmínkách než moje generace. To, co pro mě bylo utopií, je pro ně samozřejmostí. Znám mnoho z nich, kteří dokáží využít všechny možnosti, které se jim naskýtají, a těm moc fandím. A znám bohužel i takové, kterým život utíká mezi prsty… Za ta léta se život velmi změnil, v mnoha ohledech se potýkáme s věcmi, o které bychom snad ani nestáli. Přesto si v tento den vždy vzpomenu na tu atmosféru u divadla, na lidi, kteří tam byli se mnou (a už třeba ani nejsou mezi námi) a jsem šťastná za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo…

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Fakulta filozofická

Listopad 89 považuji za jeden z nejdůležitějších událostí ve svém životě, v tom profesním asi nejdůležitější. Bez něj bych skončila jako otrávená a vyhořelá okresní archivářka… Na 90. léta vzpomínám ráda: mohla jsem začít učit na univerzitě studenty, kteří se aktivně Listopadu účastnili, byla jsem ráda, že jsem Češka. Snad jsem chvíli pociťovala i národní hrdost. Pak už to bylo horší a dnes se občas ptám, co vlastně dobrá polovina českého národa chce? Zjevně nikoli svobodu, pravdu a demokracii. Možná by raději ruský nebo snad čínský model?

prof. Ing. Miloš Sedlák, DrSc., Fakulta chemicko-technologická

Akademický rok 1989/90 byl pro mě posledním rokem vědecké aspirantury (obdoba Ph.D. studia) na Katedře organické chemie VŠCHT v Pardubicích, kdy jsem dokončoval svou disertační práci pod neoficiálním vedením tehdy doc. Ing. Vojeslava Štěrby, CSc. (politicky nespolehlivý, ale „trpěný“ na katedře pro svou odbornost a schopnost publikovat v renomovaných mezinárodních odborných časopisech, později jmenován profesorem). Kromě odborných diskusí jsem s panem docentem často diskutoval a sdílel jeho politické názory, které nebyly v souladu s tehdejší oficiální linií všemocné KSČ. Komunistický režim se postupně hroutil v okolních zemích, takže jsme očekávali, kdy to proběhne u nás. Nebylo však jasné, jak to proběhne a jak to dopadne, zda v prvních dnech studentské stávky nedojde k obsazení vysokých škol ozbrojenými lidovými milicemi s následnou represí. Vzpomínám na naše studenty zejména na Ing. George Popova („Popič“) a na Ing. Víta Sochu („Mohila“), kteří patřili k hlavním organizátorům studentské stávky. Jedinečná atmosféra vládla v posluchárnách H1 a H2, kde probíhaly bouřlivé diskuse s externě vyslanými dogmatiky režimu (občas některé nyní zahlédnu v luxusních vozech). Pamětníci si určitě vzpomenou na originální filosofický projev doc. Dolejše (z Katedry chemického inženýrství) který předpověděl nevyhnutelný konec tehdejšího systému. Listopad 89 pro mě znamenal a znamená zásadní životní přelom, zejména možnost působit jako akademický pracovník, vést studenty a vykonávat svobodnou tvůrčí činnost. Mohl bych dále jmenovat řadu dalších možností, které nebyly za minulého režimu vůbec samozřejmé.

prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc., Fakulta chemicko-technologická, prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice

Listopad 1989 má pro mě význam opravdu zásadní a přelomový. Myslím, že je to ze společenského hlediska vůbec to nejdůležitější období, které jsem prožil. Byla to doba plná událostí, jejichž důsledky jsme tehdy nedokázali plně odhadnout. S odstupem času vypadá vše možná jednodušeji, než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to proces postupného probouzení občanské společnosti, spojený s mnoha riziky, která naštěstí nebyla naplněna. Listopad 1989 jsem prožil na naší vysoké škole, tehdejší VŠCHT Pardubice. Byl jsem odborným asistentem na katedře organické chemie. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, které tehdy probíhaly. Byla to různá shromáždění a besedy s pražskými herci nebo studenty z ostatních univerzit, pochodu od školy k Východočeskému divadlu, či například setkání se zástupci jiných vysokých škol na VŠCHT v Praze. Můj obdiv patřil a patří těm studentům, kteří v oné nejisté době studentské stávky zásadním způsobem ovlivňovali život v Pardubicích a okolí. Aktivně vyjížděli do závodů, na vesnice, na střední školy a informovali, přesvědčovali, besedovali, odpovídali na otázky, malovali a vyvěšovali plakáty. Od té doby uběhlo třicet let a mnoho věcí se změnilo. Jistě není vše ideální, ale žijeme ve svobodné bezpečné zemi s nadprůměrnou životní úrovní. Toho bychom si měli vážit a nezapomenout, že to není automatické. Svobodu, kterou jsme v roce 1989 získali, musíme neustále bránit a pečovat o ni tak, abychom o ni opět nepřišli.

Mgr. Iva Prochásková, Knihovna Univerzity Pardubice

17. listopad 1989 je pro mě největší svátek. Znamená zásadní přelom v mém životě, který mi otevřel možnost žít svobodně a prožít naplněný život, jak profesně, tak osobně. Po třiceti letech jsou vzpomínky už trochu rozmazané, ale ten intenzivní pocit štěstí, který jsem tehdy prožívala, si pamatuji moc dobře. Už v pátek 17. 11. večer jsem z Hlasu Ameriky věděla, co se děje na Národní třídě, a o víkendu jsme hltali všechny zprávy. V pondělí ráno jsem s velkým napětím šla do práce, do knihovny na tehdejší VŠCHT, rozhodnutá se okamžitě zapojit. A následující týdny byly opravdu hektické, pomáhali jsme v knihovně s množením materiálů pro studenty i buňku Občanského fóra na VŠCHT, každý podvečer jsem chodila před Východočeské divadlo na demonstraci, první týden s obavami, protože jsem v té době měla dvě malé děti. Báli jsme se, že pořádkové síly – tehdejší Veřejná bezpečnost – dostanou rozkaz proti demonstrantům zasáhnout. V sobotu 25. 11. jsme se s manželem vydali do Prahy na Letnou, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Sdílená radost statisíců lidí, kteří se dočkali!

Letos 16. listopadu se chystám na Letnou znovu. Svoboda a demokracie tu nejsou jednou provždy, musíme o ně stále pečovat a bránit snahám o jejich omezování. Ze současné politické situace jsem nešťastná, ale věřím, že generace těch, kteří ve svobodné demokratické společnosti vyrostli, si ji ubrání.

doc. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní

Listopad 89 jsem prožila jako studentka na vysoké škole v Pardubicích. Na začátku byla nejistota a váhání, ale postupně se stále více studentů zapojovalo do stávky a šíření informací po městě, v okolí a nakonec i na Slovensku. Hodně pomáhala podpora obyčejných lidí, třeba paní Válkové z telefonní ústředny. S Martinem Šárou a dalšími spolužáky jsme se střídali na vrátnici na dnešním nám. Legií, kde jsme kontrolovali vstup do školy a poskytovali prvotní informace osobně i po telefonu. Množily a vylepovaly se letáky, začaly vycházet Studentské listy, neustále se něco dělo. Nadšení lidí bylo neskutečné, bylo úžasné být součástí tohoto dění. Naše poslední náročná akce proběhla v době Vánoc – organizovali jsme humanitární pomoc Rumunsku, kde koncem prosince začala také revoluce, ovšem krvavá.

Listopad 89 nám přinesl mnoho. Z našeho studia zmizely politické předměty, najednou jsme nemuseli dělat zkoušky z politické ekonomie, marxismu-leninismu a podobných předmětů. Místo nich jsme se mohli začít učit další cizí jazyky, nejen povinnou ruštinu. Přijížděli rodilí mluvčí, nadšeně nás učili angličtinu a zároveň seznamovali se svými kulturami. Soudruzi nás přestali nutit vstupovat do strany a naznačovat možný dopad na naši budoucnost, pokud se nerozhodneme „správně“. Přišel internet a svoboda cestování. A přišla věc nejdůležitější – mohli jsme svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Můj spolužák pár let po revoluci objevil novou technologii, přicházející (opět díky listopadu 89) na tehdejší okresní úřady – geografické informační systémy. Tento moment rozhodl o mé budoucnosti. Nebýt Listopadu 89 nebyla bych tím, kým jsem dnes, a nedělala bych svou práci.

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., Fakulta filozofická

Listopad 1989 pro mě znamenal konec komunistického režimu, v závěru sice už poněkud směšného, ale dosud nebezpečného. 

Listopad 1989 pro mě znamenal příchod nových nadějí, které se z velké části naplnily. To si přes veškeré výhrady myslím stále. Kdo čekal, že nastane ideální doba, byl naivní, protože ideály neexistují. V každém režimu a v každé zemi se najdou lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, podvádějí, kradou, nedodržují zákony, střídají členství v různých politických stranách podle toho, kde jim kyne větší naděje na postup vzhůru. Ale je třeba věřit, že takových je jen menšina. Změnily se hospodářské a sociální podmínky, s nimiž si řada lidí neví rady a vzpomíná na bývalé „sociální jistoty“, právo na práci (spíše pracovní povinnost, protože kdo nepracoval, mohl být obviněn z příživnictví), nízké ceny (v regulovaném hospodářství a podle toho, co se dalo sehnat – v tomto ohledu byla ovšem v ČSSR situace lepší než ve většině ostatních socialistických států; třeba v Sovětském svazu  ještě v 80. letech byly některé potraviny na příděl, například máslo). Nechápu proto, proč se ještě dnes někomu stýská po heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vídaném často na různých transparentech v bývalém Československu. Vtipálci si to ovšem upravili a říkali: „Se SSSR na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.“ Víme, že k tomu měli řadu pádných důvodů. Trošku zabrousím dále do minulosti: Vzpomínám si, že jsem v únoru 1988 v Praze procházel kolem Staroměstského náměstí, kde řečnil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš na shromáždění ke 40. výročí února, jemuž tehdy ještě říkali „vítězný“. Zřejmě chtěl oživit vzpomínky na únorový projev Klementa Gottwalda z osmačtyřicátého roku na témže místě. V roce 1988 bylo náměstí obklopeno kordonem policistů, kteří každého pustili dovnitř, ale ven už ne, aby dav příliš neprořídl, ne-li zcela zmizel. Jakeš říkal: „Dějiny ukázaly, že jdeme správnou cestou, náš lid za námi stojí.“ Ve skutečnosti ale za rohem v Kaprově ulici stála vodní děla …

Co se týká mých osobních zážitků z listopadu 1989, pobýval jsem tehdy na studijním pobytu na Katedře světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mohl jsem tedy sledovat události z bezprostřední blízkosti. Byl jsem jen jedním z davu, chodil na demonstrace, četl Svobodné slovo, které jako první začalo pravdivě popisovat to, co se dělo, vozil zprávy a tiskoviny svým blízkým a přátelům do Pardubic. Účastnil jsem se různých shromáždění na filosofické fakultě, kde z vedoucích funkcí na úrovni fakulty i kateder odstupovali dosavadní hodnostáři a nahrazovali je ti, již mohli stavět spíše na odbornosti a obecném uznání než na politické angažovanosti. Je ale třeba říci, že ta dělicí čára nebyla vždy zcela jednoznačná. Znal jsem i vedoucí, kteří za normalizace na své katedře udrželi lidi s nějakým „vroubkem“ třeba z roku 1968. Mohli zůstat a učit, „jen“ jim byl zaražen postup, protože docentury a profesury se udělovaly zase hlavně podle politického hlediska, ale i tak to pro ty lidi znamenalo do značné míry výhru. V humanitních oborech totiž byly zásahy KSČ v době normalizace tvrdší než v oborech ostatních, někteří historikové se tehdy museli živit například jako terénní pracovníci v podniku Vodní zdroje, jako skladníci, prof. Šmahel dělal řidiče tramvaje (říkal, že vždy chtěl mít nějakou řídicí funkci) a podobně. Po listopadu se samozřejmě mnozí z těch dříve vyhozených akademiků vrátili, řešily se staré křivdy, sem tam vyplouvaly na povrch překvapivé a nepříjemné skutečnosti, zejména po zpřístupnění určitých archivů.  

Krátce po listopadu 89 to ale ještě nikdo nevěděl. Praha tehdy žila velkým nadšením, atmosféra venku na ulicích byla vesměs příjemná, i přes nepřízeň počasí. Hlavně ale Češi nezapomněli na svůj smysl pro humor, který využíval každé příležitosti. Na ulicích si lidé mohli přečíst hesla, jež jim zvedala náladu: „Kromě ústředního výboru KSČ stávkují všechna divadla.“; „Bít, či nebít?“; „Svoboda projevu – i po projevu.“; „Dnešní heslo – předat veslo!“; „Komunismus komunistům.“ Zajímavé akce se pořádaly třeba v divadlech. Podařilo se mi jednou sehnat poslední lístek do Semaforu, kde se právě konalo spíše takové sezení s různými umělci a dalšími osobnostmi. Karel Šíp tam tehdy vyprávěl, že jeho kamarádi v hospodě založili „Svaz protikomunistických bojovníků“. Byla to samozřejmě jen legrace nad pivem, ale ti, kteří dnes starý režim oplakávají, by si měli uvědomit, co by se s těmi zakladateli stalo, kdyby takové jejich řeči před listopadem 89 vyslechl nějaký donašeč nebo příslušník StB. A také to, že dnes mimo jiné mohou potomci bývalých komunistických funkcionářů bez překážek studovat, mají-li k tomu předpoklady, a že komunistická strana může dnes v demokratické společnosti bez omezení fungovat, ačkoliv má na svědomí více než 40 let nesvobody v naší zemi. Takže co je lepší?

prof. Ing. Švancara, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Když se řekne „Listopad '89“, tak se mi samozřejmě vybaví všechny ty události, které jsem prožíval velmi intenzivně, stejně jako mnozí jiní ve vysokoškolském prostředí; jinak to snad ani nešlo. Já jsem tehdy na VŠCHT Pardubice začínal svůj studijní pobyt (který předcházel aspirantskému, později doktorandskému studiu) a překotné dění listopadových dní vnímal o to víc, neboť jsem byl stále ještě v režimu jakési „adaptace na civilní život“ po návratu z vojenské základní služby na konci září. (Právě na vojně jsem již v první polovině roku 1989 vycítil, že s přetrvávajícím zřízením není něco v pořádku, a že ve společnosti každým dnem sílí touha po změnách. A průběh listopadových dní to jen potvrdil.)

Pokud si na přelom let 1989/1990 a následující období vzpomenu, vybaví se mi také to, jak zásadním způsobem proběhlé společenské změny zasáhly do mého života. Patřil jsem totiž k těm šťastlivcům, kteří již brzy po Listopadu vycestovali na studijní a vědeckou stáž do dříve zapovězené ciziny, přičemž možnosti získávat cenné zkušenosti v zahraničí jsem využíval i potom. Zatímco má první stáž mi dala hlavně jazykovou průpravu a poznání života v cizí zemi jako takové, další tři pobyty (co následovaly v pravidelných intervalech až do poloviny devadesátých let) mne postupně vyprofilovaly v oboru, který se stal klíčovým i v pozdější kariéře.

O stážích v cizině jsem se rozepsal proto, že v akademickém prostředí považuji tyto možnosti za jeden z důležitých výsledků tehdejších změn, nebo – chcete-li – za jeden z výdobytků Listopadu pro mladou generaci. Tímto bych rád apeloval na dnešní studenty a doktorandy, ať využijí možností a šancí, které se jim i v současnosti nabízejí. Já jich tenkrát využil. Teď je řada na jiných...

Ing. Hana Jiránková, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Na podzim roku 1989 jsem byla v posledním ročníku studia na tehdejší VŠCHT Pardubice. Listopadové události jsem tehdy vnímala s mírným zpožděním, protože informace se nešířily jako dnes rychlostí kb/s (tedy internetovou), ale mnohem pomaleji a občas se míchaly s dezinformacemi a fámami (to přetrvává dodnes). Protože Gorbačov už se snažil Rusko reformovat několik let, skutečný šok to pro většinu z nás asi nebyl.

A moje dojmy a pocity? Trošku překvapení, mírná euforie, snad i obavy a hlavně velké očekávání. Postupně se vývoj situace v hlavním městě odrazil i na dění v Pardubicích. Začal fungovat stávkový výbor, účastnili jsme se se spolužáky demonstrací u divadla, roznášeli letáky a šířili v dobré vůli „osvětové myšlenky“ po městě. Já jsem tehdy např. brigádničila v TMS v Černé za Bory, kde jsme kromě úklidu vylepovali letáky, s kamarády jsem se také zúčastnila besed v Synthesii. Většina normálních lidí (pracujících) se k nám chovala velmi hezky, i když měli třeba poněkud odlišné názory na další vývoj. Abychom se jen neflákali (byli jsme přece jen stávkující studenti), pracovali jsme také na dokončení a úklidu dlouhá léta (prý 20 let) budovaného plaveckého bazénu.

Na půdě VŠCHT se děly věci, na které posluchárna H1 ani většina z nás nezapomene. Setkání s představiteli vedení školy (kteří se ovšem vždy chovali slušně a korektně), emotivní vystoupení umělců z Prahy (např. herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová), diskuze a tříbení názorů. Někdy vážnější situace, ale mnohem častěji převládl optimismus a občas i obyčejná (byť poněkud absurdní) sranda.

A co pro mě osobně znamenal listopad 1989? Méně času na diplomku, poněkud hektický konec studia. A radost (nejen z toho, že nám odpadl jeden státnicový předmět – marxismus), ale i z netušených možností, svobody a svobody cestování, které mám moc ráda.

A taky jsem ráda, že jsme jako studenti mohli být u toho, když Pardubicemi procházela naše malá revoluce.